Ministerstvo pro místní rozvoj, Věstník, 4 - 98
Evropská integrace

Grantový program
Podpora místních iniciativ



UNDP ve spolupráci s vládou České republiky zahajuje grantový program Podpora místních iniciativ. Program, který je dotován částkou 350 000 dolarů, bude realizován v období září 1998 -- prosinec 1999. Předpokládá se udělení několika desítek malých grantů. Nositelem programu je Nadace VIA.
Cílem programu je stimulovat iniciativy, směřující k řešení nejrůznějších místních problémů a prosazující zároveň principy "udržitelného lidského rozvoje" -- t. j. zdůrazňující vyváženost ekonomických, ekologických a sociálních hledisek. Důležitým a žádaným prvkem jednotlivých projektů je partnerství místních aktérů -- orgánů místní správy, nevládních organizací, podnikatelů, apod. -- s předpokladem posílení místních komunit a většího zapojení občanů do "správy věcí veřejných".

Oblasti vhodných aktivit:

Kritéria pro hodnocení projektů:


Kdy žádat o grant?
Uzávěrka prvního grantového kola je 21.9.1998 (datum poštovního razítka). Uzávěrky dalších dvou grantových kol budou v první polovině roku 1999. Jejich přesná data budou včas zveřejněna v tisku..

Kdo může žádat o grant?
České nevládní neziskové organizace působící v místě a registrované jako občanská sdružení, nadace, obecně prospěšné společnosti a účelová zařízení církve; (V případě žádostí od celostátních zastřešujících organizací budou upřednostněny žádosti od místních poboček).
Místní orgány veřejné správy/samosprávy, místní rozpočtové a příspěvkové organizace.

Další upřesnění

Podmínky čerpání grantu
maximální výše grantu je 5 000 $ (cca 160 000 Kč);
platba se uskutečňuje ve dvou splátkách; první splátka po podepsání smlouvy, druhá splátka po dodání průběžné textové zprávy a vyúčtování první splátky;
organizace se podepsáním smlouvy zavazuje ke spolupráci s pracovníky programu Podpora místních iniciativ a k vyhotovení závěrečné zprávy o podpořeném projektu.

Formuláře a další informace lze získat na adrese:

NADACE VIA,
(Táňa Hlavatá, Julia Szanton, Lenka Bergmannová)
Jelení 3/200
118 00 Praha 1
tel.: 20516260-- 1, fax: 20517880, e-mail: VIA@FCS.cz




Vztahy mezi vládami a místními samosprávami
v zemích Evropské unie -- část II.
(dokončení)

MÍSTNÍ SPRÁVA A MÍSTNÍ EKONOMIKA



15.0 Koordinace a podpora investiční činnosti místní správy z centra

15.01 Pod tímto záhlavím je třeba vidět dvě separátní, byť související otázky. První je, nakolik ovlivňuje ústřední správa výši a zaměření obecních investic. Druhou je, zda jsou ústřední a místní investiční programy smluvně propojeny.

15.02 Přímá vládní kontrola je zpravidla uplatňována nad obecními investicemi tehdy, když jsou tyto investice financovány z půjček. Může to být z ochranářských důvodů, kdy se vyhlašuje závazný poměr dluhové služby, aby bylo zaručeno, že půjčky nepřekročí kapacitu splácení. Půjčky místních správních orgánů jsou podmíněny souhlasem ústřední správy nebo vlády v Rakousku, Německu, Irsku a (v případě překročení stanovené výše) také ve Španělsku. I tam, kde podobná zákonná omezení nejsou, může být úvěr efektivním způsobem kontrolován, respektive schvalován v rámci přídělového systému, jmenovitě v případech, kdy se samosprávné obce spoléhají do značné míry nebo zcela na jediný, vládou kontrolovaný zdroj půjček, jako je tomu v Itálii. Půjčky na financování rozpočtového deficitu jsou zakázány ve všech státech, v Dánsku jsou zakázány půjčky ve prospěch veřejně prospěšných podniků pro poskytování veřejných služeb a dále na bydlení pro starší občany.

15.03 Alternativně se vyhlašují určitá omezení pro obecní výpůjčky, jako v Británii, jejichž smyslem je udržet cílové stropy v rámci podmínek pro výpůjčky veřejného sektoru. Britské výpůjční kvóty jsou založeny na tom, jak ústřední správa odhaduje investiční potřeby v hlavních sektorech -- bydlení, dopravě, sociálních službách a školství, ovšem samosprávné obce nejsou povinovány tyto sektorové specifikace dodržovat.

15.04 V ostatních členských státech má velký význam pro obecní investiční činnost také pomoc formou investičních dotací, ovšem například ve Francii má stále větší podíl dotací na infrastrukturu charakter víceúčelové dotace. V Německu se obvykle federální a zemské vlády dohodnou na konkrétních sektorových rozvojových programech, na jejichž zabezpečení pak přispívají všechny tři správní úrovně, nicméně v souladu s finanční a prováděcí kapacitou místní správy.

15.05 Francie má zřejmě nejpropracovanější systém integrovaného investičního plánování, který se uskutečňuje prostřednictvím plánovacích úmluv. Jsou to vlastně pětileté dohody, uzavřené mezi správními orgány o vzájemných a komplementárních investičních programech. Jmenovitě jsou uzavřeny mezi státem a všemi regiony. Navíc mezi státem a více jak 200 městy byly uzavřeny dohody o obnově města; města zde byla zastupována obecními nebo městskými správními orgány.

15.06 Výše citované dohody s městy (contrats de ville a jejich ekvivalenty s velkoměsty -- contrats d'agglomeration) byly uzavírány v průběhu posledních dvou dekád v odezvě na politický neklid, navozovaný problémy městských center, které -- jako je tomu zejména v Británii -- souvisí s přítomností imigrantů. Tyto problémy se postupně vyhrocovaly v důsledku rozdrobení obecní jurisdikce, neboť předměstí obydlená střední třídou často odmítala příležitosti na bytovou výstavbu a další sociální projekty potřebné k oživení zchátralých městských center. Na základě smluv s městy jsou státní prostředky poskytovány výlučně pro navození spolupráce mezi samosprávnými obcemi. Prostředky jsou přidělovány z národního, regionálních, departmentských a obecních rozpočtů, a také z bank, jako je Credit Local de France, s určením financovat soubor tříletých projektů k budování infrastruktury (hlavně cest a nemocnic), vzdělávacích institucí, pořízení potřebných pomůcek a vybavení (hlavně pro postižené skupiny) a k financování ekonomického výzkumu a koordinace.

15.07 V Británii byl pro řadu lokalit sestaven jednotný rozpočet na obnovu, který počítá s finanční účastí ústřední a místní správy i soukromých podniků. Akce či projekty financované z takového rozpočtu musí být navrženy a pak prováděny v partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, i když platí, že zaměstnanci místního správního orgánu mají často iniciativu při navrhování i při realizaci. Příspěvek ústřední vlády, který se v současnosti rovná 37,5 milionům liber na pětiletý program, se zabezpečuje cestou soutěže. Příspěvek místního správního orgánu na tyto integrované programy často vychází z možností daných strukturálními fondy Evropské unie (tato metoda se objevuje i v dalších členských státech), nebo také formou poskytnutí pozemků a veřejných bytů.

15.08 Značná část investic z titulu jednotného rozpočtu na obnovu byla určena na obnovu zanedbaných průmyslových pozemků a na nové vybavení nebo náhradu bytových nemovitostí. Zpravidla to bylo realizováno cestou extenzivního partnerství se soukromými firmami, které se specializují na bytovou výstavbu nebo komerční provozní prostory (obchody, kanceláře, továrny). Soukromá firma může například nově vybavit celou bytovou nemovitost, podržet si část jako svůj majetek a zbytek vrátit veřejnému sektoru k sociálnímu využití. Tyto projekty mohou -- jako je tomu ve Francii -- také klást velký důraz na odborný výcvik, hlavně pro etnické menšiny nebo další deprivované skupiny.



16.0 Podpora místního ekonomického rozvoje z centra

16.01 V celé unii poskytuje ústřední správa určité přímé investiční subvence na nové investice nebo technologické inovace buď formou přímé dotace, poskytnutím staveniště nebo parcel, respektive souhlasem s progresivním odpisováním pro daňové účely. Takový přístup je ale sporný, protože může být považován za deformující volnou soutěž v rámci jednotného evropského trhu. V mnoha případech se vyžaduje souhlas Evropské komise. Obecně jsou podobné intervence přijatelné jen v oblastech s vysokou nezaměstnaností či jinak sociálně deprivovaných.

16.02 Méně problematická a více rozšířená je podpora poskytovaná rozvoji prostřednictvím investic do hlavních složek infrastruktury, jako jsou přístavy, železniční terminály, dálnice a letiště, školství a výcvik či výzkum.

16.03 Po určitou dobu v 80. letech intervenovala britská vláda přímo ve prospěch obnovy konkrétních městských center tím, že zakládala a financovala korporace pro obnovu města, které na sebe přebíraly od místních správních orgánů pravomoci v oblasti územního plánování a realizace investiční činnosti ve specifických zónách. Nejproslulejší se stala korporace pro obnovu londýnských doků. Citovaný přístup se už nadále neuplatňuje a podobné programy jsou nyní sponzorovány ve spolupráci s místními správními orgány a dalšími agenturami.



17.0 Bankovnictví a rozvoj místní správy

17.01 Ve všech členských státech si mohou orgány místní správy půjčovat peníze na financování dlouhodobých investic nebo krátkodobého hotovostního toku, nikoliv ale na pokrytí deficitu běžného rozpočtu. V praxi se ukazuje, že podíl výpůjčního kapitálu na financování investičních výdajů v členských státech všeobecně a prudce poklesl. V přehledu Rady Evropy (Borrowing by Local and Regional Authorities -- Výpůjčky místních a regionálních správních orgánů, 1993) se uvádí, že v Irsku tento podíl činí 48 %, v Británii 28 %, zatímco všude jinde to je pod 20 %. Zbytek byl financován kombinací vládních dotací (některé z nichž pocházely ze strukturálních fondů EU), prodeje aktiv a přebytku na běžném účtu.

17.02 Ve většina členských států existuje vedoucí instituce pro poskytování úvěru místní správě. Statut takové instituce se liší. Belgie, Nizozemsko a Norsko mají národní obecní banky, které jsou zcela nebo zčásti vlastněny samosprávnými obcemi. Ve Finsku a Německu jsou hlavním zdrojem půjček spořitelny, i když Německá federace spořitelen si rovněž značně půjčuje prostředky určené pak pro výpůjčky veřejným orgánům na kapitálových trzích. Ve středozemních státech byla tradičně půjčky pro obce monopolní výsadou vládou kontrolovaných fondů/bank, spravujících veřejné svěřenecké fondy. Ve Francii byla ale někdejší kategorie takových institucí, které jednaly s místními správami, privatizována do formy Credit Local de France, ovšem tato instituce nadále poskytuje 60 % veškerých půjček obcím, byť za konkurenčních tržních podmínek.

17.03 Půjčky od těchto "vedoucích" a dalších bank představují podstatnou část výpůjček místní správy v členských státech. Emise obecních obligací, přestože byly s výjimkou středozemních států tradičním prostředkem, se značně omezily. V Německu se v roce 1992 podílely obligace na krytí výpůjčního kapitálu zemských vlád a místní správy 16,8 %, ve Španělsku 14,6 % a ve Švédsku 8 %; v ostatních zemích jsou emise obligací zanedbatelné. Emise obligací upadly v nelibost kvůli vysokým administrativním nákladům, lákavosti jejich umoření k danému termínu a nepružnosti pevných úrokových sazeb. Půjčování a vypůjčování ve velkém, jak to praktikují vedoucí instituce, přináší redukci administrativních nákladů a sdílení rizika a vede k nepatrně výhodnějším úrokovým sazbám, k nímž je třeba přičíst pružnější přechody mezi pevnými a variabilními úrokovými sazbami, ukázněnost každoročních splátek a širší a spravedlivější přístup nabízený samosprávným obcím rozdílné velikosti. Mnohé místní správy, jako je tomu v Británii, už si nepůjčují na specifické projekty, ale provozují sdružený pool interních půjček.



18.0 Majetek místní správy

18.01 Ve všech členských státech mají místní správy statut právnické osoby a právo vlastnit majetek. Myslí se tím jak nemovitosti, tak finanční investice.

18.02 Francouzské právo rozlišuje mezi nemovitostmi a vybavením (používanými pro zabezpečení obligatorních veřejných služeb) a ostatním majetkem. Nakládání s majetkem první kategorie je omezené, zatímco ostatní majetek může být využíván více komerčním způsobem. Ve většině zemí obvykle platí, že majetek je možné odprodat jen prostřednictvím veřejného nabídkového řízení a musí to schválit zvolené zastupitelstvo. V Německu, Norsku a Švédsku nemůže být nemovitý majetek zatížen hypotékou; totéž defakto platí v Británii a Belgii, kde ručení za půjčky může být realizováno zástavním právem na příjmy, nikoliv na majetek.

18.03 Praktiky uplatňované v majetkové správě se značně liší. Podněcovány vládní politikou a finanční nutností prodávaly mnohé britské místní správní orgány v rozsáhlé míře nedostatečně využívanou půdu a budovy, což navodilo stížnosti ze strany veřejnosti proti takovým prodejům školních hřišť. Ve většině členských států je obvyklé, že samosprávné obce zakládají společné podniky na realizaci rozvojových projektů, které počítají s využitím obecních pozemků, tj. v rámci obnovy města; obecní správní orgán zpravidla poskytne půdu a infrastrukturu, zatímco soukromý partner hradí stavební náklady a správu. Finanční podmínky takové kooperace jsou různé, ale často zaručují místním správním orgánům příjem z nájemného, které se upravuje podle výnosnosti daného rozvojového projektu.

18.04 Ve Švédsku může být veřejná půda pronajata soukromým rozvojovým a stavebním firmám, ale v rámci zákonem předepsané procedury, která se zdá být méně pružná, než britská. Nájemné může být například revidováno jen v desetiletých intervalech a neupravuje se proto přesně podle změn v hodnotě půdy nebo výnosnosti projektu.

18.05 Ve Francii může být veřejná půda poskytnuta k rozvojovým projektům, prováděným v kooperaci se soukromým podnikem, a to formou tzv. zóny společného rozvoje (zone d amenagement concerte -- ZAC). Samosprávná obec obvykle stanoví ekonomický potenciál a vybuduje infrastrukturu, což je financováno buď soukromým rozvojovým a stavebním podnikem nebo prostřednictvím rozvojové daně, respektive na základě dohodnutého příspěvku v hotovosti. Půda je pak rozvojovým firmám prodána nebo pronajata, kromě té části, která je podržena pro veřejné služby, jejichž poskytování může být rovněž zabezpečeno formou koncese. Počáteční etapu rozvoje ZAC může realizovat přímo samosprávná obec, nebo to může zadat formou koncese společnému podniku mezi veřejným a soukromým sektorem, zcela soukromé společnosti nebo veřejné korporaci, jako je například Obchodní komora.



19.0 Závěr

19.01 Vztahy mezi ústřední a místní správou se v jednotlivých členských státech Evropské unie vyvíjely z rozdílných tradic. Jednu představuje napoleonský model, v němž je stát silně zastoupen na místní úrovni a místní správa je pod podrobným dohledem prefektorské hierarchie s funkcí generálního administrátora. Ve druhém, hlavně severoevropském modelu, je většina veřejných funkcí svěřena místním správním orgánům, které se staly samostatnější co do provozní autonomie a odborné způsobilosti.

19.02 Veškerá veřejná správa v Evropské unii je v posledních letech vystavována stejným tlakům, včetně potřeby finanční zdrženlivosti, globalizace podnikání a konkurence na společném trhu, úpadku tradičních oborů a zvýšených požadavků na výkonnost veřejných služeb. Ani ústřední ani místní správa nemůže uplatňovat natolik autonomní kontrolu nad veřejnými záležitostmi, jak se původně předpokládalo.

19.03 Formují se složitější a více konvergentní vazby. V "napoleonských" státech docházelo k výraznému převodu státních funkcí na nižší správní stupně, zatímco sociální a ekonomické otázky zpravidla vedly k větší provázanosti mezi jednotlivými správními stupni po celé unii. Jen velmi málo z těch problémů, kterým nyní musí společnost čelit -- zaměstnanost, rozpad rodiny, drogy a narušování pořádku -- je schopen řešit jediný správní stupeň nebo i správa jako celek. Všude se klade větší důraz na partnerství se soukromými podniky a otevřenost veřejných služeb ke kontrole a účasti veřejnosti. Rozdíly v politické orientaci mezi správními stupni sice často přežívají, ale jsou nyní méně naléhavé, protože alternativa socialismu nebo kapitalismu už nestojí tak ostře proti sobě. Mohli bychom konstatovat, že pro vztahy mezi ústřední a místní správou je určující vzájemná provázanost.

POZNÁMKY:
(týkají se celého publikovaného materiálu)

i. Peter Bogason o "Dánsku" v Page, E.C. Goldsmith, M.J.: Central Local Government Relations: a comparative analysis of West European unitary states (Vztahy mezi ústřední a místní správou: komparativní analýza západoevropských unitárních států) Sage, 1987, str. 54.
ii. V Dánsku může k překročení pravomocí dojít, jestliže místní správní orgány poskytnou peníze ve prospěch individuálních osob nebo společností bez výslovného oprávnění ze zákona.
iii. Viz kap. l0 -- Lawrence E. Rose: Nordic Free Commune Experiments: Increased Local Autonomy or Continued Central Control? (Skandinávské experimenty se svobodnými obcemi: zvýšená autonomie místní správy nebo pokračující kontrola centra?), v King, D.S. Pierre, J.: Challenges to Local Government(Úkoly místní správy) /Sage, 1990/.
iv. Norton, A.: International Handbook of Local Regional Government (Mezinárodní příručka o místní a regionální správě) (Edward Elgar, 1994), str. 39.
v. I když se dalo očekávat, že tento proces vyvolá mezi stávajícími zastupiteli značný odpor, ve skutečnosti nebylo politické přežití místních vůdců vesměs vážněji ohroženo, protože anglický systém volebních okresů, zaručující územní "voličstvo" pro místní politiky, znamenal, že každý z nich měl vysokou pravděpodobnost opětovného zvolení na vlastním území -- byť v rámci nové větší jednotky, ve které by se navíc jejich osobní pravomoci zřejmě zvýšily.
vi. V některých lokalitách si tradiční loajalita vůči historickým jednotkám jako Rutland nebo yorkshirský "Riding" vynutila návrat k jednotkám místní správy takové velikosti, která se "technokratům" zdá být zcela nevhodná. Obdobně na norském venkovu zašly pokusy slučovat značně rozptýlené rybářské a farmářské komunity do jediné samosprávné obce v některých případech příliš daleko a několik samosprávných obcí muselo být pak znovu rozděleno.
vii. Nadále ovšem probíhá spor kolem metropolitní oblasti, která zahrnuje města Kodaň a Frederiksberg -- oblasti, která zahrnuje více jak třetinu obyvatel země.
viii. Steffensen, J.: "Decentralization Public Administration in Denmark", v Strategy Development on Decentralizing Public Administration Structure (Decentralizace a veřejná správa v Dánsku, v Strategii decentralizace struktury veřejné správy) (Association of Netherlands Municipalities, 1997), str. 25.
ix. To napovídá, že by bylo možné uvažovat o zachování českých okresů, ovšem výhradně jako dohlížecích orgánů a s tím, že služby, které tyto okresy nyní zajišťují, by byly převedeny buď na nové regiony nebo na místní správy, podle vhodnosti.
x. Národní intervence byla nezbytná například v situaci, kdy sousední komunity v Nizozemsku a Německu plánovaly vyměňovat si úlovky ohrožených druhů ryb, aby tak obešly kvótový systém Evropské unie.
xi. Schep, G.J., Angenent, F., Wismans, J. Hillenius, M.: Local Challenges to Global Change -- a Global Perspective on Municipal International Cooperation (Úkoly místní správy v souvislosti s globálními změnami -- globální perspektiva mezinárodní spolupráce samosprávných obcí) (SDU Publishers, The Hague, 1995).




Centrální kontrola jmenování do místních samospráv v evropských demokratických zemích

BIRMINGHAMSKÁ UNIVERZITA, FAKULTA VEŘEJNÉ POLITIKY
Poznámky H. J. B. ALLENA



1.0 Úvod

1.1 Většina obcí v západní Evropě spadá do jedné ze dvou naprosto protichůdných skupin z hlediska jejich přístupu ke vztahům centrální vlády k místní samosprávě týkajícím se kontroly jmenování místních úředníků:

(a) U první skupiny je téměř na všech osobách jmenovaných do veřejných úřadů -- ať již centrální vlády, regionálních nebo místních samospráv nebo do polovládních orgánů -- požadována centrálně schválená kvalifikace.
 (b) U druhé skupiny centrální vláda ponechává jmenování téměř výhradně na rozhodnutí zaměstnávajících orgánů, i když někdy uplatňuje zájem na některých jmenováních, jež jsou celostátní důležitosti -- např. funkce velitelů policejních sil, inspektorů, na nichž je požadováno dodržování norem stanovených legislativou Evropské unie.
Obecně vzato, čím vyšší je poměr veřejných úředníků zaměstnaných místními orgány vůči státním nebo federálním orgánům, tím vyšší je pravděpodobnost, že země bude spadat do druhé skupiny (viz Tabulka 1).



2.0 Systémy s maximální centrální kontrolou

2.1 Francie a Německo jsou typickými zeměmi, kde integrovaný systém veřejných služeb omezuje kontrolu místních samospráv nad kvalifikací zaměstnanců a podmínkami služby pouze na zaměstnance nejnižších funkcí:

2.1.1 Ve Francii zákon č. 84-- 53 ze dne 26. ledna 1984stanovil jednotný statut pro všechny zaměstnance obecních úřadů, departmentů, regionů a polostátních orgánů. Zaměstnanci se mohou mezi všemi těmito subjekty volně pohybovat a navíc zákon z roku 1983 uděluje všem z nich rovnoprávné postavení se zaměstnanci centrální vlády. Podmínky služby jsou kontrolovány CSFPT [Conseil supérieur de la fonction publique territoriale], ve kterých jsou zástupci volených radních a zaměstnanců každého typu collectivité (tj. regionálního orgánu/departmentu/místního orgánu). Přímé kontroly centrální vládou zahrnují právo ministra financí jmenovat comptable (účetního úředníka pro finance), avšak tento úředník po svém jmenování spadá do jeho nebo její collectivité, nikoli pod ministra [je třeba si povšimnout, že ve Franciieducation -- a v důsledku toho kontrola místních učitelů -- je dosud centralizováno a spadá pod ministra školství. Jinou centrálně kontrolovanou místní funkcí je funkce náčelníka kterékoli pobočky národního požárního sboru (sapeurs-pompiers)].

2.1.2 V Německu je systém kvalifikace státních úředníků stejný jako u federální [Bund] vlády, vlád států [Länder] a místních obcí [Gemeinden]. Každý z 16 států má své vlastní zákony, avšak jejich struktura je zhruba stejná pro trvalé i smluvní zaměstnance; navíc funkce a podmínky služby jsou stanoveny Länder, takže místní orgány jsou velmi omezeny v řízení svých zaměstnanců. Jejich jednání se zaměstnanci provádí na celostátní úrovni v široké míře VKA (Vereinigung kommunaler Arbeitgeberverbnde -- tj. Svaz místních sdružení zaměstnavatelů místních orgánů), jenž vede kolektivní vyjednávání a uzavírá smlouvy s vlivnými svazy zaměstnanců.

2.1.3 Irská republika představuje velmi rozdílný příklad centrální kontroly nad kvalifikací zaměstnanců místní samosprávy. Přebujelé protekcionářství a korupce v místních orgánech v Irsku v počátečních letech poté, co tento stát získal autonomii, vedly k přísné centrální kontrole, která je prováděna i dnes prostřednictvím Komise pro místní jmenování [LAC] -- národního orgánu sestávajícího z mluvčího parlamentu a vedoucích funkcionářů dvou národních ministerstev. LAC má pravomoc přezkoumávat, vybírat a uvádět veškeré kandidáty na jmenování na uvolněná místa spadající pod místní samosprávy v hlavních výkonných, odborných, technických a některých jiných úřadech. Veškeré místní samosprávy jsou povinny ze zákona jmenovat jisté jednotlivé úředníky -- např. vedoucího pracovníka okresu nebo města, městského úředníka, okresního inspektora a okresního hygienika; navíc veškeré jiné jmenované osoby musí být dostatečně kvalifikovány, aby bylo zajištěno provádění zákonných závazků místní samosprávou -- např. plně kvalifikovaní technici a inspektoři, jež mají dohlížet nad veřejnými pracemi; zdravotní sestry, lékaři a chirurgové, jež mají nastoupit do nemocnic; architekti a plánovači pro oblast bytové výstavby a plánování atd. Všechna tato jmenování musí být schválena LAC.



3.0 Systémy s minimální centrální kontrolou

3.1 Na druhé straně spektra jsou státy, kde centrální kontrola jmenování do místních samospráv prakticky neexistuje. Typickým příkladem jsou severské země:

3.1.1 Zdroj popisující místní demokracii v Dánsku píše "nemáme žádnou formální kontrolu nad kvalifikací zaměstnanců na místní úrovni. O tom rozhoduje příslušná rada." To je možná pozoruhodnější, když si uvědomíme, že 84.5 % státních zaměstnanců v Dánsku pracuje pro místní samosprávy a pouze 15.5 % pro centrální vládu. poznámka 4

3.1.2 Ve Švédsku musí být kvalifikace a jmenování vedoucích školských úředníků místních samospráv centrálně schváleno, avšak to je považováno za anomálii z doby, kdy část platu těchto úředníků platila centrální vláda. Ve všech ostatních případech může místní orgán svobodně rozhodnout, které úředníky požaduje, stanovit kvalifikaci, kterou mají mít vedoucí odborů a provést příslušná jmenování:
        "Je zastáván názor, že systém důsledné státní regulace omezuje pouze schopnost zaměstnanců místní samosprávy vzít v úvahu postavení jejich příslušné samosprávy při přizpůsobování se místním podmínkám. Stále častěji je zastáván názor, že kontrola a vedení centrální vlády vedou k nadměrným nákladům a omezují přizpůsobovací schopnosti místních zaměstnanců." poznámka 5

3.1.3 V Norsku jsou místní samosprávy ze zákona povinny jmenovat profesionálního šéfa místní samosprávy: avšak jeho kvalifikace není definována.

3.1.4 Ve Finsku platí stejné pravidlo. Jinak:
        "systém zaměstnanců místní samosprávy je považován za samostatný a odlišný od jiných sektorů... služební vztah podle veřejného práva, ve kterém je místní samospráva zaměstnavatelem a držitel úřadu zaměstnancem." poznámka 6
Avšak tento autonomní vztah je značně omezen ve Finsku Vyjednávací komisí pro samosprávy založenou ze zákona na počátku 70. let za účelem zastupování všech místních samospráv v roli národního zaměstnavatele; její rozhodnutí, zvláště o mzdách, jsou pro všechny místní samosprávy závazná.



4.0 Systémy s mírnou centrální kontrolou

4.1 Mezi shora uvedenými extrémy stojí většina zemí, jež omezují centrální kontrolu jmenování do místních samospráv na relativně málo záležitostí:

4.1.1 V Itálii je většina jmenování v pravomoci místní rady. Tato jmenování obvykle provádí jménem této rady giunta (výkonná komise) nebo sindaco (starosta). Avšak tajemníci obcí jsou členy národního sboru: jejich jmenování závisí na ministru vnitra (po úspěchu v otevřeném a konkurenčním přijímacím řízení), stejně jako jejich kvalifikace, služební postup a převedení. Kromě tohoto jsou právně odpovědní centrální vládě, které jsou povinni hlásit zákonnost rozhodnutí giunty a jiných odpovědných funkcionářů.

4.1.2 Ve Španělsku a Portugalsku se napoleonská tradice tutelle používaná státem v posledních letech omezila ne pouhou kontrolu zákonnosti úkonů místní samosprávy; již není považováno za nutné, aby centrum kontrolovalo takové administrativní detaily jako je kvalifikace požadovaná pro konkrétní místní funkce, protože by mělo být přirozeným zájmem rady, aby zajistila plnou kompetentnost svých zaměstnanců pro provádění jejich práce.

4.1.3 Ve Španělsku navíc zákon o místní samosprávě z roku 1985 (LBRL) zrušil bývalý národní sbor vrcholných funkcionářů radnic, avšak funkcionáři zaujímající funkci tajemníka, auditora a pokladníka dosud potřebují národní akreditaci, i když se místní radní nyní mohou zúčastnit jejich výběru. Regionální samosprávy rovněž stanovují poměrně přísná kritéria pro místní jmenováni do klíčových pozic.

4.1.4 V Belgii a v Holandsku je hlavní výkonný úředník -- bourgmestre nebo burgemeester -- jmenován na šestileté období "Korunou" (tj. centrální vládou). V Belgii je jmenován z řad volené samosprávné rady, avšak v Nizozemí je to obvykle státní zaměstnanec podléhající postupu jmenovaný po inzerci: neexistuje žádná předepsaná kvalifikace, ačkoli dnes jsou podmínkou zkušenosti z řídící práce. Veškeří ostatní místní úředníci jsou jmenování samosprávným výkonným výborem, který rozhoduje o požadované kvalifikaci. Některé národní zákony požadují, aby někteří konkrétní úředníci měli odbornou kvalifikaci.

4.1.5 Ve Spojeném království jsou jedinými funkcemi podléhajícími jmenování, u kterých centrální vláda uplatňuje přímou kontrolu (kromě vrchních strážníků regionálních policejních sil -- sil, jež již nespadají pod přímou kontrolu místních samospráv) funkce ředitelů sociálních služeb. Veškeré ostatní funkce podléhající jmenování podléhají úplné rozhodovací pravomoci každé místní samosprávy. Avšak zákon na těchto místních samosprávách požaduje, "aby jmenovaly takové úředníky, jež považují za vhodné pro řádné plnění příslušných funkcí místní samosprávy." poznámka 7 a zvláště jsou povinny podle různých zákonů jmenovat vedoucího výkonného úředníka a vedoucího úředníka pro školství, členy hasičských sborů, veřejné analytiky, zemědělské analytiky a inspektory pro váhy a míry. Musí rovněž jmenovat jednoho ze svých úředníků vedoucím finančním úředníkem, jednoho úředníka úředníkem odpovědným za místní daňovou registraci, jednoho úředníka pro monitoring a jednoho úředníka vedoucím placených služeb (ačkoli některé z těchto odpovědností mohou být přiděleny stejnému úředníku).

4.2. V mnoha případech národní legislativa přesně definuje požadovanou kvalifikaci pro úředníky zaujímající místa významných úředníků v místních samosprávách, zvláště pokud jsou jim svěřeny správní pravomoci. Avšak nemělo by se předpokládat, že v zemích, kde centrální vláda uplatňuje malou nebo žádnou takovou kontrolu nad kvalifikací zaměstnanců místních samospráv, tyto samosprávy mohou provádět jmenování bez ohledu na kvalifikaci nebo zkušenosti.

4.3 Ve většině těchto zemí jsou místní samosprávy naopak omezovány velmi mocnými nevládnímisilami -- zvláště profesními sdruženími a některými odbory, které (zvláště v Británii) je kontrolují a mohou odmítnout spolupráci s jakoukoli místní samosprávou, jež chce jmenovat na místa významných úředníků osoby, jež jsou -- podle názoru vedoucích organizací příslušné profese -- nedostatečně kvalifikováni. V Británii a v jiných zemích dodržujících tento model je téměř všeobecnou praxí, že odborníci (jako například účetní nebo architekti nebo stavební inženýři) nebo řemeslníci (jako například hasiči nebo instalatéři nebo tesaři) vytvářejí sdružení (chartered institutes) nebo odbory, jež definují minimální normy požadovaných znalostí a zkušeností, než uznají jakoukoli osobu jako kvalifikovanou pro výkon příslušné profese nebo řemesla.

4.4 Někdy je požadována pouze tato kvalifikace -- např. pokud místo v místní samosprávě ve Velké Britániivyžaduje právní kvalifikaci, toto místo může zastávat kterýkoli kvalifikovaný advokát nebo právník, bez ohledu na jeho nebo její specializaci -- a často bez univerzitního právnického titulu. Některé jiné profese jsou ve svých požadavcích konkrétnější a některé mají různé stupně kvalifikace: některé z nich, například, udělují svým adeptům postupně licenci, členství a partnerství příslušné autorizované instituce. Ve všech případech však jsou to profesní sdružení nebo svazy řemeslníků samy -- jako středověké cechy, z nichž se mnohé z nich vyvinuly -- jež definují tyto normy a řídí veškeré testy a zkoušky, jež jsou požadovány osobami usilujícímu o získání kvalifikace. Aby chránily svou pověst, každý svaz řemeslníků nebo profesní sdružení poté trvá na tom, aby jejich registrovaní členové dodržovali předepsané normy chování a dovedností. To je nejúčinnější kázeň, neboť kterákoli osoba, jež tyto normy nedodrží -- a jež je v důsledku toto ze sdružení vyloučena vyškrtnutím z jeho registru -- již pravděpodobně nezíská žádné zaměstnání v příslušném oboru (může pro něj nebo pro ni být dokonce nezákonné tak učinit).

4.5 Ve většině takových zemí místní samosprávy, jež zaměstnávají kvalifikované zaměstnance, jednají s profesními sdruženími a odbory o podmínkách a normách požadovaných pro různé funkce. Tyto diskuze jsou obvykle prováděny prostřednictvím společných institucí pro kolektivní vyjednávání -- jako například německé VKA [viz #2.1.2. shora]:v důsledku toho většina kvalifikací požadovaných pro funkce v místní samosprávě se stávají standardizovanými a profesionalizovanými, obvykle na národní úrovni, někdy i na regionální úrovni.

4.6. Místní samosprávy ve všech členských zemích Evropské unie jsou samozřejmě vázány takovými právními instrumenty, jako jsou nařízení rady č. 89/48 a 92/51 týkající se vzájemného uznávání profesionální kvalifikace, ačkoli existují postupy hodnocení jejích ekvivalentů v případě pochyb. Navíc jsou samosprávy například oprávněny, aby trvaly na příslušné kvalifikaci v místě uznaném úředním jazyku.


POZNÁMKY
  1. Auer, Demmke & Polet (1996), p. 17.
  2. Magnussen&Lane on 'Sweden' in Page & Goldsmith (1987), p.26
  3. CDLR Report No. 62 (1997), p. 26
  4. viz Zákony o místní samosprávě, 1972 & 1973.

Tabulka 1.
Personál zaměstnaný na různých úrovních vlády v zemích EU
[převzato z Auera, Demmkeho & Poleta (op.cit.) str. 17f (Tabulka 2)]
ZEMĚ  %  %  %  %   
  centrální správy  regionální správy  venkovské správy  městské správy   
Rakousko   37  .0 31  .9 0  .0 31  .1 
Belgie   20  .9 18  .6 4  .1 56  .3 
Dánsko   15  .5 0   .0 0  .0 84  .5 
Finsko   25  .4 0   .0 0  .0 74  .6 
Francie   # 31  .3 0   .0 9  .6# 59  .1# 
Německo   7  .9 44  .9 0  .0 47  .1 
Řecko   * 89  .1 0   .0* 0  .0 10  .9 
Irsko   48  .7 0   .0 0  .0 51  .3 
Itálie   31  .8 37  .2 0  .0 31  .0 
Lucembursko   78  .9 0   .0 0  .0 21  .1 
Nizozemí   37  .0 0   .0 6  .0 56  .9 
Portugalsko   86  .0 0   .0 0  .0 14  .0 
Španělsko   19  .6 49  .7 0  .0 30  .7 
Švédsko   17  .1 0   .0 26  .8 56  .1 
Spojené království  34  .0 0   .0 0  .0 66  .0 

Poznámka: Tato tabulka není vždy důsledná: např. okresy (counties) jsou vymezeny ve Švédsku, avšak nikoliv Dánsku, Německu nebo ve Spojeném království; ve Francii rovněž není jasné, zda régions a départments jsou klasifikovány jako "venkovská správa" nebo zda départments jsou zahrnuty do "městské správy".

# Toto číslo zahrnuje učitele, vojenský personál a národní policejní sbor ve Francii, ačkoli všichni z nich jsou zaměstnáni centrálně.
* Důsledkem teritoriálních reforem v Řecku, v rámci kterých bylo zavedeno 47 ´prefektských autonomií´ a 3 ´rozšířené prefektské autonomie´, jsou značné přesuny zaměstnanců z centrální správy do nových subjektů.



Volební systémy regionální a místní samosprávy v evropských demokraciích



1.0 Úvod

1.1 Lijphart (1994) uvádí, že mezi roky 1945 a 1990 existovalo sedmdesát různých systémů používaných na různých úrovních samosprávy v dvaceti sedmi "západních" demokraciích [viz Přílohy 1 a 2]. Žádné dvě země nepoužívají úplně stejný systém a většina z nich své systémy modifikuje pro různé úrovně -- tj. místní, regionální nebo národní. Navíc stejný systém může mít v různých zemích různé důsledky a různé důsledky na různých úrovních ve stejné zemi.

1.2 Je neobvyklé, aby v rámci stejné obce byly používány velmi různé systémy, nicméně se to někdy stává, např.:



2.0 Charakteristické vlastnosti volebních systémů

2.1 V kterémkoli volebním systému existuje několik významných faktorů/prvků. Možná nejdůležitější jsou následující čtyři:

  1. volební vzorec (tj. metoda výpočtu hlasů -- většinová nebo [polo]poměrná)
  2. velikost volebního obvodu (sestávající z jednoho člena nebo více členů, regionální nebo národní, podle volebních obvodů nebo celkově)
  3. velikost shromáždění (parlament, rada, komise atd.)
  4. rozsah volby kandidáta voliči v rámci každé strany.



2.2 Volební vzorec (uvedené příklady reprezentují většinou volby na celostátní úrovni -- obvykle podobně je tomu při volbách do místních samospráv ve stejné zemi -- avšak viz # 1.2 shora)

A. Pluralitní systémy
(a) first-past-the-- post [FPTP] (např. volební obvody Velké Británie sestávající z jediného člena)
 (b) blokové hlasování (např. 3členné volební obvody v anglických místních samosprávách)
B. Majoritní systémy
(a) alternativní hlasování (např. australské dolní komory)
 (b) užší tajné hlasování (např. Francie)
C. Polopoměrné omezené hlasování -- nepřevoditelné ve vícečlenných volebních obvodech (např. španělské horní a japonské dolní komory; pouze pro 4 z 5 radních v malých italských obcích)

D. Poměrné

(a) jediný převoditelný hlas
 (b) systémy seznamů:
(i) Národní seznam & rozmístění (Nizozemí, Izrael)
 (ii) Regionální/místní seznamy, národní rozmístění (Dánsko, Švédsko, Německo)
 (iii) Regionální/místní seznamy & rozmístění (Belgie, Řecko, Španělsko, Portugalsko) Každý z těchto systémů seznamů usiluje o poměrné zastoupení prostřednictvím vzorce -- např. D'Hondt/Hagenbach-Bischoffův systém v Belgii a Švýcarsku nebo varianty Sainte-Laguova systému ve většině severských zemích.

A: Pluralitní (FPTP relativní většiny) systémy upřednostňují koncentraci před rozptýlenou podporou. Vycházejí z koncepce teritoriálního zastoupení.
Tyto systémy fungují nejlépe tam, kde existuje pouze jedno základní rozdělení tříd -- levicových proti pravicovým -- avšak jinak je země nebo místní jednotka etnicky a ideologicky homogenní. Za takových okolností je výsledkem většiny voleb převažující většina pro jedinou stranu, která může efektivně realizovat návrhy, jež spadají do její kompetence. Čím více se však výsledky hlasování pro kteroukoli třetí stranu blíží výsledkům hlasování pro první dvě strany, tím nepředvídatelnější je výsledek.
Tyto systémy zvyšují zastoupení velkých stran (jež mají v praxi tendenci vytvářet interní koalice), dochází ke zkreslení, a to více na místní než na národní úrovni, ačkoli jakékoli argumenty pro silnou vládu se mnohem méně týkají místní úrovně. Tyto systémy mají tendenci vyvolávat apatií voličů, protože existuje mnoho zaručených křesel, a tak se většiny etablují na dlouhá období.

B. Většinové užší tajné hlasování (např. Francie) můžebýt dokonce méně poměrné než britský systém FPTP; stejným způsobem vylučuje menšiny, ženy atd.
Alternativní hlasování (např. rakouská sněmovna representantů) se vyhýbá francouzskému užšímu tajnému hlasování a dovoluje voličům, aby si vybrali mezi kandidáty v rámci jedné strany, avšak nepomáhá malým stranám.
Volební systémy typu A a B jsou velmi široce používané, ačkoli pouze v zemích, jež kdysi byly pod britskou nebo francouzskou nadvládou, téměř nevyhnutelně vedou k vážným zkreslením a nespravedlnosti, neboť vylučují dokonce důležité menšiny.

C/D Poměrné zastoupení [PR]: existují četné systémy, jež usilují o to, aby byly "zrcadlem" voličstva. [PR byl poprvé zaveden v etnicky rozdělených společnostech -- např. pro Švédy ve Finsku v roce 1906. V Severním Irsku, kde bylo sociální rozdělení náboženské, britská vláda zavedla PR pro všechny volby, s výjimkou voleb do westminsterského parlamentu].

(a) Systém jediného převoditelného hlasu [STV] je anglosaskou variantou PR; tento systém je založen na kandidátu v teritoriálním vícečlenném(optimálně pětičlenném) volebním obvodu. Poskytuje nejširší výběr jednotlivci, jehož hlas zřídkakdy přijde nazmar, neboť může uvést všechny kandidáty v pořadí jejich preference. Je pravděpodobné, že dojde k velmi malé disproporci ve prospěch největších politických stran, neboť malé politické strany nemohou dosáhnout požadované kvóty.
STV je současně primárními volbami a všeobecnými volbami: umožňuje výběrkandidáta i strany. To vede k vedlejšímu účinku, tj. že členové musí vytrvale pečovat o svůj volební obvod, aby měli jistotu, že budou znovu zvoleni -- což je nevýhoda pro jakékoli politiky, kteří jsou aktivní na národní nebo mezinárodní úrovni, avšak žádoucí na úrovni místní samosprávy.
STV systém je velmi jednoduchý pro voličstvo, avšak je všeobecně známo, že je složitý a jeho aplikace pomalá, avšak pokrok v počítačové technologii velmi zjednodušil a urychlil postupy počítání hlasů.
(b) Systémy seznamů jsou založeny na straně, nikoli na kandidátu. Všechny mají minimální limity -- např. (na národní úrovni) od 5 % v Německu (nejvyšší) do 0.67 % v Nizozemí [NL] nejnižší. Minimální limit může být zákonný (jako v Německu) nebo implicitní (jako v NL -- kvůli systému volebních obvodů: tj. 1/X+1, kde X = počet členů: např. pokud existuje 5 členů, každý potřebuje 1/6 udělených hlasů. Ve volbách v NL je celá volební jednotka jediným volebním obvodem, tj. 150 členů parlamentu je voleno na celostátní úrovni). Novozélandská varianta německého systému je k dnešnímu datu jedinou anglosaskou variantou systému seznamů na národní úrovni.

Variace systémů seznamů zahrnují:
Panachage -- umožňuje voličům změnit pořadí kandidátů na seznamech stran nebo volit kandidáty jiných stran (například upřednostňováním žen, příslušníků stejného etnika nebo jazykových/náboženských menšin atd. -- např. ve Švýcarsku). V důsledku toho nemusí existovat žádné zvláštní strany pro menšiny a je podporována stabilita, neboť každá osoba cítí, že je uvnitř systému.
Kumulace umožňuje voličům, aby udělili stejnémukandidátu více než jeden hlas. To slouží k zlepšení zastoupení menšin.
Apparentement (volební koalice) umožňuje stranám, aby spojily své seznamy tak, aby si společným postupem zajistily zastoupení i minoritní skupiny. Mohou však vzniknout vážná zkreslení -- např. když dvě velké strany spojí své síly, aby si zajistily majoritu nad oblíbenější třetí stranou.

2.3 Účast voličů bývá mnohem vyšší u PR systémů než u většinových systémů, protože výsledky jsou méně předvídatelné a menšiny mají opravdovou šanci být zastoupeny. Účast v obecních volbách v USA a UK je často nižší než 30 %, v severských zemích dosahuje obvykle 85 % nebo více.



2.4 Velikost volebního obvodu

2.4.1 Čím vyšší počet volených zástupců na jeden volební obvod, tím více se takový systém blíží poměrnému zastoupení. Avšak vícečlenné systémy mohou vyžadovat osm příliš velkých volebních obvodů nebo příliš velkých shromáždění.

2.4.2 Změny v počtu obyvatel činí nezbytným znovurozdělení -- ve volebních obvodech sestávajících z jediného člena stanovením nových hranic volebního obvodu, u vícečlenných podobně nebo alternativně změnou počtu členů různých volebních obvodů. Pokud takové změny nejsou prováděny pravidelně a systematicky, pravděpodobně to povede k zavedení manipulace do praxe volebního obvodu -- například nadměrnému zastoupení venkovských oblastí (jak se obyvatelstvo stěhuje do měst) nebo nadměrnému zastoupení center měst (jak se obyvatelstvo stěhuje do předměstí).



2.5 Velikost shromáždění

Čím menší je shromáždění, jež má být zvoleno, tím méně je pravděpodobné, že bude poměrně zastoupeno. Například, pokud čtyři strany přitáhnou 41 %, 29 %, 17 % a 13 % hlasů, může to být přesně odraženo ve shromáždění sestávajícím ze 100 zástupců v přibližně 10členné radě (tj. 4,3,2 a 1 člen), avšak velmi neuspokojivě ve výboru sestávajícím pouze z 5 členů. 2.6 Výběr kandidátů

2.6.1 Uzavřený seznam -- [tj. výběr provádí strana; voliči nemají žádný výběr] (Spolková republika Německo, Izrael [&UK]).

2.6.2 Flexibilní seznam -- [tj. je možno zvolit buď jednu osobu nebo seznam strany] (Belgie).

2.6.3 Otevřený seznam -- [tj. volím stranu pro poměrné zastoupení; volím kandidáta pro většinové zastoupení] (Finsko, Itálie).

2.6.4 Volný seznam -- [tj. voliči si mohou vybrat kteréhokoli kandidáta](Lucembursko, Švýcarsko & Irsko).

Ve většinových systémech je odchylka od normypodezřelá a znepokojuje voliče, takže strany mají snahu vybírat kandidáty, kteří představují tuto normu, a vylučovat menšiny.

V PR systémech je podezřelá a pro voliče znepokojující absence rovnováhy, takže strany vybírají kandidáty, kteří zastupují všechny důležité složky společnosti, včetně menšin.
Například, ačkoli je Irsko sociálně konzervativnější než Spojené království [UK], do irského Dáilu je voleno více žen, než do britské poslanecké sněmovny. V UK je kterýkoli kandidát, který není mužem představujícím WASP (bílého anglosaského protestanta), nápadný. V důsledku toho do roku 1997 barevné menšiny, které představují 8.0 % celkového počtu obyvatel, měly pouze 5 z 651 členů parlamentu [MPs] -- tj. 0.77 %; podobně ženy (přes 50 % obyvatelstva) zastupovalo pouze 6.0 % MPs.
V Irsku STV systém vyžaduje vyváženou skupinu kandidátů, pokud má strana dosáhnout maximálního počtu hlasů: proto se každá strana velmi snaží zařadit mezi své kandidáty ženy a zástupce velkých menšin (jako například protestanty ve třech hrabstvích Ulsteru, jež tvoří součást republiky).

2.6.5 Systémy, kde si voliči mohou mezi kandidáty vybrat, vedou ke konkurenci uvnitř každé strany, jež může být tak silná, jako konkurence vůči jiným stranám: proto existuje pokušení frakcionářství a ochranářství -- např. v Irsku, Itálii, na Maltě. Kromě toho zvolení členové jsou obvykle zaneprázdněni úsilím o získání voličů v jejich vlastním volebním obvodu nebo okresu a méně se věnují makroekonomické úrovni (regionální, národní nebo mezinárodní).



3.0 Nepřímé volby

3.1 Nepřímé volby -- např. prostřednictvím obecních rad do regionálních shromáždění -- nejsou nákladné a usnadňují situaci voličům, kteří volí pouze nižší rady, avšak mají vážné nevýhody.

(a) Mohou vzniknout problémy odpovědnosti, protože voliči nemají přímou kontrolu nad členy těchto nepřímo volených orgánů. Navíc je pro různé úrovně snazší "pustit korunu" a pro každou úroveň je snazší obviňovat jinou úroveň z neuspokojivé politiky.
 (b) Mohou vzniknout problémy, pokud se volební jednotky značně liší velikostí, protože pokud každá jednotka má stejné zastoupení, potom malé jednotky mohou ovládat velké, avšak pokud každá jednotka mápočet členů závislý na počtu obyvatel, "velký bratr/velcí bratři" mohou často ovládat malé jednotky.
 (c) Volení členové budou mít pravděpodobně problémys rozdělenou loajalitou, protože rada, jež je volí, od nich bude očekávat, že budou upřednostňovat její úzké zájmy před zájmy celého regionu.

3.2 Nepřímé volby mohou být uspokojivé, pokud primární rolí střední úrovně je dozor a koordinace jednotek nižší úrovně, avšak přímé volby jsou vhodnější, pokud má být střední úrovni udělena výkonnáodpovědnost za důležité konkrétní úkoly a politiku.



4.0 Všeobecné poznámky

4.1 Volební systémy, jež jsou úspěšné v jedné společnosti, nemusí být vhodné pro jinou společnost, zvláště pokud je sociální složení obyvatelstva velmi rozdílné.

4.2 Výhody na národní úrovni mohou být irelevantní na místní úrovni: například pro volební systém může být výhodné vytvořit silnou centrální vládu s absolutní většinou, zvláště pokud je třeba realizovat nepopulární politiku, avšak na místní úrovni je pravděpodobné, že konsensus mezi různými stranami bude mnohem užitečnější, takže je třeba se vyhnout konfrontačnímu volebnímu systému.

4.3 Volené jednotky, jež jsou velmi velké, mohou usilovat o získání mandátu významné části obyvatel země (narozdíl od malých obcí), takže pokud nesouhlasí s politikou centrální vlády, situace je mnohem vážnější.

4.4 Neexistuje výhoda existence úplně stejného volebního systému na různých úrovních, avšak pokud se typy těchto systémů budou velmi lišit, pro voliče to bude matoucí.

4.5 Časté změny systému vedou k zmatení voličů a cynismu -- například ve Francii, která své systémy několikrát změnila, a nyní má pět různých systémů na různých úrovních.

4.6 Stranická politická televizní a rozhlasová vysílání a inzerce v jiných médiích musí být přísně rozdělena -- jinak může zvítězit bohatství (jak se stává v USA).

4.7 Pokud funkční období jsou příliš krátká, zvolení politici pravděpodobně neprovedou radikální nebo nepopulární rozhodnutí, jakkoli nezbytná, protože budou brzy čelit novým volbám; na druhé straně, pokud jsou funkční období příliš dlouhá, politici mohou ztratit kontakt s názory svých volebních obvodů, pokud nejsou voláni k odpovědnosti prostřednictvím takových opatření, jako jsou referendum nebo odvolání.

4.8 Žádný volební systém není dokonalý: je třeba zvážit výhody a nevýhody v místním kontextu každé země. Proto každá země (Land) v Německu nebo Rakousku a každý stát v USA nebo Austrálii má svůj vlastní volební zákon -- často podobný, avšak zřídkakdy úplně stejný.

Obsah Úvodem Bytová politika Evropská integrace Cestovní ruch Územní plánování

web & design , redakční systém