BYTOVÁ POLITIKA Metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj k vyhlášce č. 372/2001 Sb
č.j. 28203/2002 - 71 ze dne 19. prosince 2002
§ 1
Předmět úpravy
Předmět právní úpravy vyhlášky Ministerstva pro
místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování
nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé
užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen "vyhláška"), vychází
ze zmocnění daného zákonem č. 458/2000 Sb. (energetický zákon), kde se uvádí, že
prováděcí předpis (vyhláška) stanoví pravidla rozúčtování nákladů na služby
vytápění a poskytování teplé užitkové vody.
Vedle pravidel pro rozúčtování nákladů na tyto specifické služby vyhláška
obsahuje i základní pravidla pro úhradu těchto služeb včetně jejich vyúčtování
- stanovení termínu pro reklamace, nejpozdější termín splatnosti nedoplatku resp.
přeplatku a náležitosti, které musí písemný doklad o vyúčtování obsahovat.
Poznámka: K předmětu právní úpravy bylo namítáno, že vyhláška neuvádí odkaz
na technickoprovozní vyhlášky č. 152/2001 Sb. a č. 224/2001 Sb., vydané
Ministerstvem průmyslu a obchodu, které svými ustanoveními vytvářejí podmínky pro
možnost správného vyúčtování. Protože jde o předpisy souřadné s vyhláškou,
nelze jejich souvislost uvést v předmětu právní úpravy. Proto bylo nutné ve
vyhlášce uvést pouze zmocňovací ustanovení energetického zákona.
Aplikace vyhlášky v praxi se neomezuje pouze na věcné souvislosti s těmito dvěma
vyhláškami. V kontextu předmětné problematiky se uvádějí i vyhlášky č. 150/2001
Sb., č. 151/2001 Sb., č. 291/2001 Sb., č. 438/2001 Sb., č. 439/2001 Sb. a další,
které vznikly na základě zmocnění obsaženém v zákoně č. 406/2000 Sb., o
hospodaření energií, a v zákoně č. 458/2000 Sb., energetický zákon. Podstatnou
roli hrají i technické normy ČSN k výpočtu energetické náročnosti a použití
technických zařízení podle metod zjišťování úrovně vytápění (spotřeb
tepelné energie) a metod zpracování získaných výsledků ze zjišťování a neméně
významná je i zahraniční zkušenost s danou problematikou. Ustanovení k použití
technických norem ani klasifikaci metod vyhláška ovšem neobsahuje.
Většina ustanovení vyhlášky vychází z konceptu předchozí právní úpravy a
reaguje na nedostatky, které se při uplatňování tohoto konceptu v praxi objevovaly.
Základní princip vychází však i nadále ze zásady, že se rozdělují náklady na
tepelnou energii na vytápění a náklady na přípravu a dodávku teplé užitkové
vody, nikoliv množství tepla, které bylo dodáno jako ekvivalent tepelných ztrát bytu
a celého objektu (tj. "spotřebovalo" se, aby byla zajištěna požadovaná
tepelná pohoda v jednotlivých bytech či nebytových prostorech objektu) či k ohřevu
studené pitné vody.
Vyhláška se vztahuje na domy s ústředním vytápěním, nikoliv s etážovým
vytápěním, a na domy, v nichž je teplá užitková voda centrálně připravovaná pro
všechny byty a případně nebytové prostory.
Označení náklad je užito z hlediska vlastníka zúčtovací jednotky, z hlediska
konečného spotřebitele (uživatele bytu - domácnosti, firmy) se jedná o výdaj.
Na vymezení předmětu úpravy v § 1 navazuje následující § 2 s vymezenými pojmy
vytápění a poskytování teplé užitkové vody a § 3 se stanovením, co zahrnují
náklady na tepelnou energii podle této vyhlášky.
§ 2
Vymezení pojmů
Nad rámec rozsahu pojmů definovaných v § 2 je dále na
několika místech v textu vyhlášky odkázáno na některé pojmy vymezené v zákoně
č. 458/2000 Sb. Nicméně, pro správné pochopení vyhlášky je potřeba si ozřejmit i
další pojmy.
K základním pojmům definovaným vyhláškou, patří mj. :
a) Zúčtovací jednotka - tvoří ji vždy množina bytů a případně nebytových
prostorů, do kterých je dodávána tepelná energie k vytápění tohoto celku nedílnou
soustavou ústředního vytápění nebo u teplé užitkové vody (dále jen
"TUV") nedílným vnitřním rozvodem. Definice zúčtovací jednotky je věcně
stejná jako ve vyhlášce č. 224/2001 Sb., pouze s tím rozdílem, že ve vyhlášce je
navíc doplněn znak, který vyplývá z ustanovení energetického zákona - zúčtovací
jednotka má společné měření nebo stanovení množství tepelné energie. Naopak ve
vyhlášce č. 224/2001 Sb. je zdůrazněno, že se v zúčtovací jednotce
rozúčtovávají náklady na tepelnou energii mezi konečné spotřebitele, což je
obsahem názvu vyhlášky č. 372/2001 Sb. Vymezení pojmu slouží k aplikaci dané
vyhlášky - u vyhlášky č. 224/2001Sb. k účelům obchodně právním, u vyhlášky
č. 372/2001 Sb. k účelům občanskoprávním.
b) Vymezení pojmu vytápění pozitivně i negativně je potřebné v tom smyslu, že
rozúčtování nákladů při individuálním způsobu zajišťování dodávky energie
do bytů (etážové topení) se náklady nerozúčtovávají, ale přímo dodavatelem
fakturují spotřebiteli. Jak již je uvedeno v úvodu, důsledkem vymezení tohoto pojmu
je, že se vyhláška vztahuje právě jenom na ústředně vytápěné budovy pomocí
ucelené propojené soustavy, která zajišťuje vytápění a temperování domu jako
celku.
c) Poskytování TUV je dodávka TUV ze společné centrální přípravny do každého
bytu.
d) Podlahová plocha místností bytu je výchozím parametrem pro výpočet
započitatelné podlahové plochy pro vytápění (ÚT) pro daného konečného
spotřebitele (uživatele bytu). Součet podlahových ploch místností v bytě
(vnitřních prostor v bytě) se používá pro rozdělení části nákladů za
poskytování TUV.
e) Započitatelná podlahová plocha slouží k rozdělení části nákladů na
vytápění zúčtovací jednotky. Je to upravená podlahová plocha s ohledem na výšku
a sklon stropu resp. vnitřní objem místností, na charakter využívání nebytových
prostor, na polohu místnosti bez otopného tělesa ústředního vytápění vůči
místnostem s otopnými tělesy ústředního vytápění, na výpočtovou vnitřní
teplotu místnosti a na procházející neizolované potrubí rozvodu ÚT v místnostech
bez otopného tělesa. Způsob promítnutí těchto vlivů na stanovení hodnoty
započitatelné plochy je uveden v definici pojmu a v příloze č. 1 vyhlášky.
Započitatelná podlahová plocha představuje, vedle tepelných ztrát daných polohou a
tepelným odporem obklopujících stěn, zjednodušený parametr k posouzení
"spotřebované" tepelné energie na vytápění. Vymezení započitatelné
podlahovéplochy je složitější v případě, jdeli o nestandardní tvar
vytápěného prostoru, zpravidla rozdílnou výšku vytápěných obytných místností a
nebytových prostorů. V souvislosti s množstvím tepelné energie na vytápění je
korektnější hovořit o objemu vytápěné místnosti než o její ploše, protože
množství dodaného tepla Q je vázáno s objemem vytápěného prostoru V (jedné z
termodynamických veličin ze stavové rovniceplynů, která definuje stav vnitřního
prostředí). Proto ve výpočtech poměrné spotřeby tepelné energie operuje většina
metod zjišťování spotřeby se vztahem přímé úměrnosti Q ŕ V. Zjednodušení
spočívající v přechodu z parametru trojrozměrného prostoru (objemu) na parametr
podlahové plochy je opodstatněno tehdy, jdeli ve všech vytápěných prostorách o
jejich stejný tvar místností, tj. stejnou výšku a sklon jejich stropu. V případě
změny tvaru místnosti je potřeba dodržet výchozí poměr mezi referenční hodnotou
parametru a základním atributem (tzn. objemem vytápěného prostoru) a následně
úměrně korigovat skutečnou podlahovou plochu této odlišně tvarované místnosti,
bytu resp. nestandardního nebytového prostoru tak, aby tato skutečnost byla ve
výpočtech nákladů na vytápění patřičně obsažena.
Relace mezi započitatelnou podlahovou plochou a objemem platí obecně:
Po P1
------ = ------
(1)
Vo V1
kde Pi - započitatelná podlahová plocha; Vi - objem
vytápěného prostoru; index 0 resp. 1 je přiřazen standardní resp. nestandardní
situaci (bytu, místnosti resp. nebytového prostoru);
Úpravou vztahu (1) získáme výraz pro započitatelnou podlahovou plochu v nestandardní
situaci podle verbální definice ve vyhlášce:
V1
P1 = Po * ------
(2)
V0
Po dosazení za objemy (součin podlahových ploch Pi' a výšek hi) a položímeli rovnítko mezi podlahovými plochami P0' a P1' (vytápěné prostory nestandardní se liší od standardních pouze výškou) získáme po úpravě (krácením ve zlomku) výraz
P1' * h1 h1
P1 = Po * ------------ = Po * ------ (3)
Po' * h0 h0
Započitatelnou podlahovou plochu pro některé vytápěné
místnosti v zúčtovací jednotce s rozdílnou výškou stropů určíme tak, že jejich
podlahovou plochu přepočteme v poměru jejich výšek na jednotnou (převládající)
výšku stropů ostatních místností v zúčtovací jednotce. Vztah (3) však není
obecný, a proto jej nelze použít pro místnost se zkoseným stropem.
Jinou úvahou a úpravou vztahu (3), položímeli P0 = P0' (u referenční místnosti
hranolovitého tvaru je možná substituce započitatelné podlahové plochy místnosti
podlahovou plochou místnosti), platí
V1
P1 = ------
(4)
h0
Obecnou definici započitatelné podlahové plochy pro
nestandardní objem vytápěného prostoru můžeme tedy pro tento případ uvést jako
podíl objemu nestandardního prostoru a výškystandardního prostoru (místnosti,
nebytového prostoru).
Další úpravy takto vypočtené hodnoty započitatelné podlahové plochy plynou z
dalších podmínek, uvedených v příloze č. 1 (viz dále).
f) Podlahová plocha nebytového prostoru má stejné užití ve výpočtu jako podlahová plocha místností bytu při stanovení parametru započitatelné podlahové plochy pro vytápění (ÚT). Používá se rovněž jako samostatný parametr pro rozdělení části nákladů za poskytování TUV v nebytových prostorech. Její určení pro TUV je zcela individuální, protože charakter, četnost a množství spotřeby v různých nebytových prostorách jsou různé. V této souvislosti se uplatňuje tzv. odborné posouzení, prováděné energetickým auditorem, autorizovaným inženýrem či soudním znalcem.
g) Vlastník zúčtovací jednotky - patří mezi důležité pojmy, protože tento subjekt ve vyhlášce je spojován z určitými činnostmi, za něž je odpovědný (např. za rozúčtování nákladů); může jim být fyzická nebo právnická osoba, mohou jim být kromě jednoho vlastníka spoluvlastníci budovy nebo společenství vlastníků jednotek (podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů), bytová družstva a nebo i osoba těmito vlastníky pověřená k provedení činností stanovených touto vyhláškou.
h) Zúčtovací období - je to časový úsek 12 měsíců, za který vlastník provede rozúčtování nákladů a následné vyúčtování v souladu s pravidly stanovenými touto vyhláškou. Počátek stanoví vlastník tak, aby rozúčtování mohlo bezprostředně navazovat na fakturaci dodavatele - takto je míněna dohoda s dodavatelem; dodavatele - držitele licence se totiž rozúčtování přímo nikterak netýká). V praxi, když se vlastník rozhodne měnit začátek období (a to z různých důvodů), nelze 12ti měsíční období dodržet. V tomto případě lze odchylku od ročního zúčtovacího období výjimečně akceptovat jen tehdy, neníli v rozporu s principy metody zjišťování údajů.
i) Rozúčtování nákladů je předmětem celé vyhlášky, pojem je evidentní. Rozúčtování zahrnuje celou zúčtovací jednotku včetně všech konečných spotřebitelů.
j) Vyúčtování - je výslednicí rozúčtování pro každého jednotlivého spotřebitele, které obsahuje, jak to z názvu vyplývá, i vyčíslení přeplatků či nedoplatků vůči zálohám.
k) Náměr je číselná hodnota odečtu měřidla nebo
indikátoru, čili hodnota rozdílu mezi odečteným stavem na těchto zařízeních na
konci daného zúčtovacího období a na začátku zúčtovacího období (resp. na konci
předchozího zúčtovacího období). Používání tohoto slova může někdy být
zavádějící zejména u indikátorů v tom smyslu, že se zde navozuje, že jde o
měření nějaké fyzikální veličiny. Proto se doporučuje používat i slova odpočet
jako synonymum slova náměr (na rozdíl ododečtu, tj. procesu zjišťování údajů pro
rozúčtování).
Nad rámec definic, uvedených ve vyhlášce, je vhodné vymezit dále:
l) Indikátor vytápění je zpravidla (v užším smyslu) interpretován jako
registrační přístroj (pomůcka), který přiléhá k otopnému tělesu resp. k
odtokové trubce z otopného tělesa, jehož údaj je (někdy až po poměrně složitých
dalších výpočtech) smluvním číslem k rozvržení celkových nákladů1) na
vytápění budovy (zúčtovací jednotky) mezi konečné spotřebitele. V tomto pojetí
se definuje tzv. poměrový indikátor vytápění, který uvádí indikaci v souvislosti
s teplem předávaným otopným tělesem do vytápěné místnosti. Údaj poměrového
indikátoru, sloužící k poměrovému rozdělení nákladů na vytápění, však nemá
rozměr fyzikální veličiny, není měřidlem a už vůbec ne měřičem (na rozdíl od
kalorimetrického měřiče tepla, zpravidla instalovaného na vstupu do objektu) a nedá
se tedy ověřovat podle metrologických předpisů.
V širším smyslu se indikátory vytápění interpretují ve vztahu k vyhlášce i pro principiálně odlišné a jinak nazývané přístrojové konstrukce s příslušným určením, například k denostupňové metodě. Obecně se pojem indikátor (bez přívlastku) konkretizuje jako "indikátor vytápění" a rozumí se jím technické zařízení, poskytující číselnou vstupní informaci pro rozúčtování nákladů na vytápění.
§ 3
Náklady na tepelnou energii na vytápění a náklady na poskytování teplé užitkové
vody
(1) Jednotlivé druhy nákladů, tj. na tepelnou energii na
vytápění, na tepelnou energii spotřebovanou k přípravě TUV a náklady na pitnou
vodu k přípravě TUV se určují a rozúčtovávají samostatně, každý zvlášť.
Ceny za jednotku tepelné energie se řídí cenovými předpisy. Množství energie se
určí měřením stanoveným měřidlem podle metrologických předpisů. Žádné jiné
nákladové položky, účtované konečným spotřebitelům, než podle cenových
předpisů vztahujících se k ceně tepelné energie do kalkulace ceny nevstupují. Do
nákladů za tepelnou energii např. nepatří náklady na pořízení indikátorů či
měřidel v bytech, náklady na vyregulování soustav ústředního vytápění a
rozvodného systému TUV v domě, náklady na odečty indikátorů a měřidel v bytech a
rozúčtování nákladů na vytápění a poskytování TUV apod. Tyto náklady jsou
součástí nájemného nebo jiných plateb spojených s užíváním bytu či nebytového
prostoru.
(2) Jeli tepelná energie v zúčtovací jednotce využívána jinak než pro
vytápění a přípravu TUV, musí se takto využívaná tepelná energie od celkově
dodané energie do zúčtovací jednotky odečíst a teprve zbývající část tvoří
náklady na vytápění a přípravu TUV. Určení dílčích nákladů ze souhrnných
nákladů - zvlášť na vytápění a zvlášť na přípravu TUV v zúčtovací jednotce
s vlastním zdrojem energie - je stanoveno v jiném předpisu - ve vyhlášce č. 152/2001
Sb., § 7; pokud podle tohoto ustanovení oddělení nákladů není možné určit,
postupuje se podle § 6 odst. 1 vyhlášky.
Poznámka: K výše uvedenému je nutno doplnit, že náklady na vytápění společných
prostor v zúčtovací jednotce se zvlášť nerozúčtovávají; na jejich vytápění
(temperování) se podílejí všichni spotřebitelé svým podílem nákladů stanoveným
podle pravidel vyhlášky, ve kterém jsou zahrnuty. Společné prostory jsou prostory
společných částí domu, ke kterým mají všichni uživatelé bytů a nebytových
prostorů přístup; nejsou to tudíž ani byty ani nebytové prostory, které mají vždy
jednoho nájemce nebo vlastníka jednotky a které jsou volně přístupny pouze
uživatelům těchto jednotlivých bytů a nebytových prostorů.
(3) Náklady na tepelnou energii na vytápění a poskytování TUV se hradí průběžně
měsíčně zálohovým způsobem. Výši záloh stanoví vlastník úměrně podle dvou
minulých zúčtovacích obdobích tak, aby v průměru zálohové platby kryly nejen
celkové očekávané náklady za zúčtovací období, ale současně nepřesahovaly 10
až 15% navýšení oproti skutečnosti předchozího období, pokud předchozí výše
záloh byla stanovena v relaci s pozdějším vyúčtováním. Měsíční záloha je
obvykle jednou dvanáctinou z celkových očekávaných nákladů, pokud platební
kalendář úhrad dodavateli služeb není s touto výší v rozporu. To v praxi znamená,
že se přihlédne ke zdůvodněnému očekávanému vývoji cen tepelné energie a ke
zdůvodněné očekávané celkové spotřebě tepelné energie vzhledem k
předpokládanému teplotnímu klimatu a náročnosti na vytápění.
§ 4
Rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění v zúčtovací jednotce
(1) Ustanovení tohoto odstavce představuje prvý krok rozúčtování - rozdělení
celkových nákladů připadajících na zúčtovací jednotku za zúčtovací období na
dvě části. Složka nákladů, která vyjadřuje náklady na tepelnou energii, která
může být dodána do prostoru místností bytu (nebytového prostoru) prostupem stěnami
a přestupem z vnitřních rozvodů tepla a která rovněž vyjadřuje část podílu
nákladů na vytápění (temperování) společných částí domu se ve vyhlášce
nazývá základní a činí 40 - 50% z celkových nákladů. Na rozdíl od zbývajícího
podílu 50 - 60%, který se nazývá spotřební složkou nákladů, a který vyjadřuje
tu část nákladů na tepelnou energii pro vytápění, která se do daného prostoru
místností šíří z otopných těles v něm umístěných. Volba podílu základní a
spotřební složky není věcí hlasování resp. dohody zúčastněných, ale vychází
z technického řešení otopného systému a způsobu indikace. Pro poměrové
indikátory vytápění by tento podíl měl být 50/50.
Toto základní dělení nákladů vyhovuje zejména těm způsobům rozúčtování,
která jsou založena na registraci teploty na otopném tělese (jako průvodní jev
dodávky tepelné energie do prostoru z otopného tělesa umístěného v místnosti) nebo
na nepřímém registrování teploty na odtokové trubce z otopného tělesa. Pro jiné
způsoby rozúčtování, které jsou založeny na měření tepla kompaktními měřiči
tepla (kalorimetry) nebo na přímém registrování teploty v prostoru bytu a vnějšího
prostředí (denostupňová metoda) se doporučuje zvolit v rámci povoleného rozpětí
nižší podíl základní složky.
Dělení celkových nákladů na základní a spotřební složku je rovněž výrazem
vnímání vytápění jednak jako poskytování služby (základní složka), jednak jako
dodávky množství energie (spotřební složka).
(2) Rozdělení základní složky úměrně podle jednoho neměnného parametru (faktoru)
- započitatelné podlahové plochy bytu (nebytového prostoru) - odpovídá tomu, co
základní složka vyjadřuje. I když se pro zjednodušení operuje s plochou, jedná se
vždy o prostor, který je vytápěn a který je při výpočtu započitatelné podlahové
plochy plně respektován podle definice pojmu z § 2 písm e) a při aplikaci ustanovení
přílohy č. 1 vyhlášky. Postup výpočtu započitatelné podlahové plochy bytu a
nebytového prostoru je takto jednoznačně dán. Určení započitatelné podlahové
plochy je třeba věnovat náležitou pozornost, protože od její hodnoty se odvíjí
jednak výše části úhrady, jejíž poměrný podíl je v otopných obdobích stálý
(nezávislý na spotřebě), jednak podíl úhrady nákladů odpojeného bytu ve smyslu §
6 odst. 2 vyhlášky.
(3) Ke stanovení spotřební složky pomocí tzv. výpočtové metody neslouží pouze
jeden faktor (tj. náměr), nýbrž vždy dva až třifaktory, jimiž jsou:
- odpočet (= náměr) resp. údaj registračních zařízení, která se u nás
užívají a mezi která patří měřidla množství dodané tepelné energie vázané na
potrubí, indikátory založené na principu odparu tekutiny nebo elektronickém anebo
denzometrickém a kontinuální teplotní snímače rozdílu vnější a vnitřní (v
bytě) teploty,
- výkon otopného tělesa (s potřebnými opravnými koeficienty) a to vždy spolu s
korekcí zohledňující polohu místnosti nebozapočitatelná podlahová plocha
místnosti resp. bytu (nebytového prostoru).
V praxi uplatňované výpočtové metody navazující na zjištění různých
registračních zařízení splňují ustanovení tohoto odstavce o rozdělení
spotřební složky mezi konečné spotřebitele úměrně výši náměrů měřičů
tepelné energie nebo indikátorů vytápění zapodmínky, že výsledek stanovení
úhrady splňuje požadavek na přípustný rozptyl výše úhrad v zúčtovací jednotce.
Účelem uplatnění vlivu polohy vytápěné místnosti dané jejich polohou (počet
venkovních stěn, orientace ke světovým stranám a převládajícím směrům větrů)
prostřednictvím korekcí je zajistit, aby náklady na vytápění místností
srovnatelné velikosti se srovnatelnou úrovní vytápění (tj. teplotní úrovní) byly
rovněž srovnatelné bez ohledu na jejich polohu.
Tímto ustanovením vyhlášky se sleduje, aby způsob rozúčtování nákladů na
vytápění mezi konečné spotřebitele zajistil každému spotřebiteli, že jeho
úhrada za vytápění je úměrná dosažené úrovni poskytované služby (tj.
projektované resp. výpočtové vnitřní teplotě), kterou vytápění je, a nikoliv
množství tepla potřebného k jejímu zajištění. K rozdílům může docházet pouze
v těch případech, když jsou některé místnosti bytu nebo nebytového prostoru na
základě zásahu (jednání) jejich uživatele vytápěny na odlišnou než projektovanou
teplotu.
(4) Cílem rozúčtování je zajistit, aby náklady na vytápění místností
srovnatelné velikosti se srovnatelnou úrovní vytápění (tj. teplotní úrovní) byly
rovněž srovnatelné bez ohledu na jejich polohu. Rámcovou nouzovou pojistkou proti
extrémním rozdílům v měrných nákladech (na 1 m2) na vytápění jednotlivých bytů
v tomtéž domě (zúčtovací jednotce) je ustanovení tohoto odstavce. Rozdílem + 40%
se rozumí individuální odchylka od celkových měrných nákladů a představuje
možné kolísání úhrad kolem průměru (střední hodnoty).
Rozptyl měrných úhrad nelze rozhodně chápat jako průkaz spravedlivého
rozúčtování ve všech případech; toto pojistkové kritérium by nemělo umožňovat
uživateli nadměrné a neplacené plýtvání teplem (např. otevřeným oknem).
Odchylka v rozsahu 0 až 40% není pro všechny objekty stejná a musí být pro objekt
stanovena na hodnotě, která odpovídá minimálně teplotě zaručující tepelnou
stabilitu objektu v souladu s § 3 vyhlášky č. 152/2001 Sb. a § 689 občanského
zákoníku, podle kterého je každý uživatel bytu povinen odebírat službu řádně,
tj. v daném případě tak, aby nedošlo k porušení tepelné stability domu. Vnitřní
minimální teplota zajišťující tepelnou stabilitu se v praxi pohybuje na úrovni 16
až 18 °C. Proto by maximální odchylka - 40% měla být akceptována pouze v
nezbytných a odůvodněných případech, např. u neobsazených bytů či nebytových
prostorů.
Při překročení stanovené tolerance rozdílů v měrných úhradách je vlastník
povinen provést úpravu rozdělení nákladů spočívající v úpravě (změně)
podílu základní a spotřební složky v celkových nákladech, přezkoumání
stanovené korekce na polohu místností nebo bytů a hledání příčin mimo
výpočtovou metodu. Příčinou neúměrných rozdílů může být nejen stav objektu,
stav a funkčnost otopné soustavy, kvalita regulace parametrů teplonosné látky,
funkčnost a nastavení termostatických ventilů, ale rovněž nesprávná volba
korekčních činitelů a v neposlední řadě i chování uživatelů bytů, např.
nadměrné větrání, sušení prádla apod. Výpočtový algoritmus by měl být
navržen tak, aby nedošlo k opakovanému výpočtu spojenému s vícenáklady, hrazenými
vlastníkem při externím zabezpečení agendy rozúčtování.
(5) Toto ustanovení nevyžaduje podrobnější prováděcí pokyn. Jde o jednosložkový
výpočet podle kritéria stanovení výše základní složky úhrady. Celková spotřeba
tepelné energie pro vytápění vykázaná zúčtovací jednotkou za zúčtovací období
se mezi jednotlivé konečné spotřebitele rozdělí v poměru započitatelných
podlahových ploch.
Ustanovení se vztahuje na případy, kdy vlastník nepřistoupil k instalaci měřidel
nebo indikátorů v celé zúčtovací jednotce. Neznamená to však, že v zúčtovací
jednotce, ve které vlastník se rozhodl tato zařízení instalovat, a někteří
nájemci (vlastníci jednotek) tuto instalaci odmítli, se budou těmto konečným
spotřebitelům rozúčtovávat náklady podle započitatelné podlahové plochy. Pro
rozúčtování nákladů těmto spotřebitelům se použije ustanovení odstavce 7 tohoto
paragrafu.
(6) Nájemci jsou povinni podle § 692 odst. 3 občanského zákoníku po předchozí
písemné výzvě umožnit instalaci a údržbu zařízení pro měření (indikaci) a
regulaci tepla a TUV i odečet naměřených (registrovaných) hodnot. Odpočty měřidel
nebo indikátorů by měly odpovídat údajům z konce zúčtovacího období a
požadavku, aby vstupní údaje pro rozúčtování někoho neznevýhodňovaly. Záznam o
provedeném odečtu se doporučuje opatřit datem a podpisem konečného spotřebitele -
pověřeného uživatele bytu, nebytového prostoru. Docházíli k odečtu indikátorů
(odpařovacích, elektronických i denzometrických) v době mimo otopné období,
časová relace prakticky nemá vliv. Při použití elektronických indikátorů s
pamětí termín odečtu nehraje roli, pokud se odečítá údaj zaznamenaný ve vnitřní
paměti k tomuto datu.
(7) Aby bylo možné provést rozúčtování a přitom nebyli poškozeni ostatní
spotřebitelé v případech, kdy konečný spotřebitel neumožní instalaci
registrujícího zařízení nebo jeho odečet přes opakované prokazatelné vyzvání,
bylo začleněno do vyhlášky toto zvláštní ustanovení. Opakovaným prokazatelným
vyzváním není míněno nic jiného, než že vlastník, aby toto ustanovení mohlo být
použito, musí mít průkaz, že nájemci bytu (resp. vlastníku jednotky) oznámil
předem, že bude proveden odečet nebo provedena montáž indikátoru, a že ho požádal
o umožnění vstupu do bytu za tím účelem a to v souladu s § 692 odst. 3 občanského
zákoníku. Přitom je potřeba vzít v úvahu důvody tohoto neumožnění odečtu -
např. trvalé upoutání na lůžko v nemocnici apod.
Podle tohoto ustanovení takový spotřebitel ve spotřební složce zaplatí za jeden
metr čtvereční započitatelné plochy 1,6 krát více než je průměr v zúčtovací
jednotce. V příloze č. 2 uvedený vzorec je dobře použitelný pro malý (omezený)
podíl (do 5%) započitatelné podlahové plochy "neměřených" konečných
spotřebitelů v započitatelné podlahové ploše celkem v zúčtovací jednotce. Při
větším podílu těchto spotřebitelů, kteří odmítli umožnit instalaci nebo
odečet, je možné vzhledem k verbálnímu znění ustanovení použít modifikované
pravidlo, podle kterého takoví spotřebitelé zaplatí 1,6 krát více za jeden metr
čtvereční započitatelné plochy než zaplatí v průměru všichni ostatní
spotřebitelé, kteří umožňují provést odečet. V tom případě má jmenovatel
vzorce jinou podobu než je uveden v příloze č. 2 vyhlášky. Blíže k tomu viz
metodické pokyny k příloze č. 2.
Zásadně platí, že při uplatňování uvedeného opatření je důležité, aby bylo
vždy prokázáno, že jde o vědomé jednání spotřebitele.
(8) Opatření v odstavci 7 je pravidlem pro rozúčtování v popsaném případě a
není sankcí. Jeho uplatněním se nezvýší celkové náklady na vytápění ani z
něho nemá nějaký prospěch vlastník. Zvýšení spotřební složky u těch
spotřebitelů, kteří prokazatelně a vědomě neumožnili odečet, se vždy
rozúčtovává ve prospěch ostatních spotřebitelů v zúčtovací jednotce. Ono
navýšení představuje totiž přibližně nejvýše možné využití kapacity
ústředního vytápění daného bytu, takže ostatní spotřebitelé nejsou nikterak
znevýhodňováni. Principiálně je toto ustanovení vyjádřeno v upraveném vzorci
uvedeném zde k doplnění přílohy č. 2 vyhlášky.
(9) Ustanovení stanoví postup za situace, která nastává, když spotřebitel na konci
zúčtovacího období umožnil odečet, ale na jeho začátku (tj. na konci předchozího
zúčtovacího období) toto neumožnil. Orientovat se v ustanovení tohoto odstavce je
obtížnější vzhledem k různosti povahy sdělení v obou větách. V první větě se
zmiňují náměrové jednotky poměrových indikátorů vytápění (dílky). Ve druhé
větě se hovoří o spotřební složce nákladů v Kč a zmiňuje se "dané"
zúčtovací období, které je nepochybně odečítaným (posledním) zúčtovacím
obdobím.
Návod jak postupovat při obnovení odečtů "měřičů tepelné energie"
resp. poměrových indikátorů v zúčtovacím období následujícím (odečítaném) po
zúčtovacím období, ve kterém nebylo možno náměr zjistit (neměřené zúčtovací
období) spočívá na několika principech.
Nejprve k tomu, jak v praxi dopočítat chybějícího údaje s použitím ustanovení
první věty odst. 9 § 4.
Při použití indikátorů ke zjišťování spotřební hodnoty otopných těles k
vytápění v odečítaném zúčtovacím období (r+1), které následuje po
zúčtovacím období v němž nebyl proveden odečet (období r) je potřeba znát tři
skutečnosti:
stav měřiče nebo indikátoru na konci odečítaného zúčtovacího období (r+1), který je při obnoveném odečtu opět znám;
vypočtený ekvivalent náměru v údajích indikátoru nebo měřiče (v naturálních jednotkách) odpovídající náhradní výši úhrady v Kč, ale bez navýšení násobkem 1,6 v "neměřeném" období (r), a to pomocí měrné spotřeby spotřební složky;
stav na konci období (r) = počátečnímu stavu
období (r+1); stanoví se jako součet údaje z odečtu indikátoru nebo stavu měřiče
na konci období (r1), tj. počátečního stavu období (r), a vypočteného
ekvivalentu hodnoty náhradního náměru v zúčtovacím období (r).
Podstatou problému je výpočet hodnoty druhé z těchto tří veličin. Zvolímli z
důvodu lepší přehlednosti za obecně vyjádřené zúčtovací období (r1) rok
2000, a tedy analogicky za rok (r) rok 2001 a za (r+1) rok 2002 lze si graficky
představit výše uvedené skutečnosti takto:
Neníli tedy podle textu první věty ustanovení odst. 9
známa hodnota počátečního stavu v odečítaném období (z důvodu, že v
předchozím období nebyl umožněn odečet), pak se vypočte z koncového stavu
předminulého období a z běžných úhrad za spotřební složku v předchozím
období. Pro výpočet v Kč je podle požadavku tohoto ustanovení vyhlášky
směrodatný součin průměrných (měrných) nákladů spotřební složky na 1 m2 v
předchozím období a započitatelné podlahové plochy. Pro konečného spotřebitele s
označením kn (konkrétně neměřený) je [odhadovaná] spotřeba [Skn] v Kč dána
podle vymezení prvé věty symbolickým vztahem
[Skn ] = Sc * Pkn ,
kde sc jsou měrné náklady spotřební složky a Pkn je započitatelná podlahová
plocha ktého "neměřeného" konečného spotřebitele.
K přechodu z Kč na relativní údaje indikátoru - náměr (dílky) využijeme
základního principu pravidel rozúčtování, tzn. úměrného rozvrhu nákladů podle
vzorce
[Skn] / Dk * Pk = Sc / Suma Di * Pi
Získali jsme tak dvě rovnice pro dvě neznámé. Po dosazení z první rovnice do druhé
rovnice a po úpravě získáme rovnici o jedné neznámé
Dk = Suma Di * Pi / Pm
kde Pm je redukovaná celková započitatelná plocha zúčtovací jednotky, tzn. celková
započitatelná podlahová plocha zúčtovací jednotky zmenšená o započitatelnou
podlahovou plochu neměřených bytů a neměřených nebytových prostor (započtením
celkové plochy bychom se dopustili zkreslení vůči čitateli zlomku). Dosazení hodnot
do vzorce by mohlo být uskutečněno i volbou Pcnamísto Pm . Výběr Pm je podpořen i
úvahou, která vychází i z dřívějšího jednoznačného pojetí (vyhláška č.
85/1998 Sb. § 6 odst. 9) - "průměrná hodnota spotřební složky zjištěné v
místnostech měřením či indikací".
§ 5
Rozúčtování nákladů na poskytování teplé užitkové vody v zúčtovací jednotce
(1) Ustanovením se vymezuje rozúčtování nákladů na
TUV na dvě komodity:
- na náklady na tepelnou energii spotřebovanou pro přípravu TUV, čili na ohřev
užitkové vody a
- na náklady na spotřebovanou užitkovou (studenou) vodu, čili vodné a stočné vody
jako takové.
(2) Obdobně jako u tepelné energie pro vytápění se i u TUV náklady na tepelnou
energii pro ohřev vody v prvém kroku dělí na složku základní a spotřební.
Základní složka činí 30% z celkových nákladů, spotřební složka 70%. Podíly
jsou fixně stanoveny.
(3) Na rozdíl od vytápění, kdy se základní složka rozděluje úměrně podle
započitatelné podlahové plochy, náklady na tepelnou energii pro přípravu TUV se
rozdělují úměrně podle podlahové plochy, která je definována v § 2 písm. d).
Náročnější je určení podlahové plochy nebytového prostoru k účelu rozdělení
základní složky nákladů na ohřev TUV. V tomto případě se tato plocha určí na
základě odborného posouzení, nejlépe nezávislé osoby, které vezme v úvahu rozsah
odběru, počet výtoků, způsob užití co do času a co do účelu. V tomto smyslu je
nutno rozumět textu v příloze č. 1 v části B vyhlášky.
(4) Rozdělení spotřební složky nákladů na tepelnou energii v TUV nečiní žádný
problém, pokud jsou u všech spotřebitelů instalována měřidla množství
spotřebované TUV - vodoměry.
Náklady spotřební složky se rozdělí úměrně náměrům - odpočtům těchto
vodoměrů.
(5) Odečty měřidel - vodoměrů se musí provádět vždy na konci zúčtovacího
období, a to nejlépe během jednoho dne, maximálně v průběhu 2 až 3 dnů u jedné
zúčtovací jednotky, aby vstupní údaje pro rozúčtování případně někoho
neznevýhodňovaly. Záznam o provedeném odečtu se doporučuje opatřit datem a podpisem
konečného spotřebitele - pověřeného uživatele bytu, nebytového prostoru.
(6) Ustanovení o rozdělení nákladů na ohřev TUV se vztahuje na případy, kdy
vlastník nezajistil instalaci měřidel - vodoměrů v celé zúčtovací jednotce u
každého z konečných spotřebitelů. V tom případě se rozdělují náklady
spotřební složky úměrně podle průměrného počtu osob užívajících byt v
zúčtovacím období a nebo v případě dohody všech konečných spotřebitelů podle
podlahové plochy. Postup podle tohoto ustanovení se nevztahuje na ty případy, kdy
přes rozhodnutí vlastníka instalovat vodoměry někteří nájemci (vlastníci
jednotek) tuto instalaci odmítli. Pro rozúčtování těmto spotřebitelům se použije
ustanovení odstavce 7 tohoto paragrafu.
Pro rozdělení spotřební složky nákladů na nebytové prostory se odpovídající
počet osob stanoví odborným posouzením podle rozsahu odběru a způsobu užití TUV.
Podobně se u nebytových prostorů v případě rozúčtování spotřební složky v
poměru podlahových ploch upraví pro tento účel hodnota velikosti podlahové plochy
jak je komentováno u odstavce 3. Obdobně u bytů s odlišným vybavením, majícím vliv
na množství odebrané TUV (např. jiný počet výtoků, koupelna s vanou nebo se
sprchou apod.), se spotřební složka doporučuje přepočíst na základě odborného
vyhodnocení.
(7) Ustanovení stanoví postup pro situace, když odečet měřidla nebyl u některých
spotřebitelů umožněn. Platí pro ně totéž, co je uvedeno v § 4 odst. 7 k pravidlu
rozúčtování nákladů na vytápění s tím rozdílem, že navýšení spotřební
složky u neměřených odběrů TUV v bytech je trojnásobné.
(8) Opatření v odstavci 7 je pravidlem pro rozúčtování a není sankcí. Jeho
uplatněním se nezvýší celkové náklady na TUV ani z něho nemá nějaký prospěch
vlastník. Zvýšení spotřební složky u těch spotřebitelů, kteří prokazatelně a
vědomě neumožnili odečet, se vždy rozúčtovává ve prospěch ostatních
spotřebitelů v zúčtovací jednotce. Toto navýšení představuje v průměru možnou
neměřenou spotřebu TUV v bytě, takže ostatní spotřebitelé jsou chráněni proti
nadměrné úhradě, na které by se museli podílet. Pro využití tohoto ustanovení
včetně výpočtového vzorce z přílohy č. 2 vyhlášky platí principiálně totéž,
co je uvedeno u odstavce 8 předešlého paragrafu. Vzhledem k trojnásobnému navýšení
oproti 1,6 násobnému v případě vytápění, je rozsah použití zjednodušeného
vzorce ještě více omezen, a proto se lépe hodí požít vzorec podle pokynů k
příloze č. 2 (viz dále).
(9) V plném rozsahu platí, co je uvedeno k odstavci 9 předchozího paragrafu s tím
rozdílem, že místo parametru započitatelné podlahové plochy je užita podlahová
plocha a počet dílků představuje fyzikální jednotky objemu (m3).
(10) Náklady na vodné a stočné TUV se rozdělují úměrně podle odečtu spotřeby u
spotřebitelů. U těchto nákladů se prvý krok rozdělování na základní a
spotřební složku neprovádí; spotřební složka tudíž je 100%, základní 0%.
Nejsouli v zúčtovací jednotce instalovány vodoměry, postupuje se podle odstavce 6.
Neumožníli spotřebitel odečet, postupuje se podle odstavce 7. K úhradě stanovené
v odstavci 7 platí stejné pokyny a komentář jako k odstavci 8. Při obnovení odpočtu
se postupuje shodně jako podle odstavce 9. Další komentář a metodický pokyn proto
již není nutný, protože je stejný jako k odstavcům 6 až 9.
§ 6
Zvláštní způsoby rozúčtování na tepelnou energii na vytápění a nákladů na
poskytování teplé užitkové vody v zúčtovací jednotce.
(1) Ustanovení tohoto odstavce se vztahuje na ty
případy, kdy jsou v zúčtovací jednotce známé pouze souhrnné náklady na tepelnou
energii dohromady pro vytápění a pro přípravu TUV, tj. kdy není zajištěno
měření tepla a teplé užitkové vody v zúčtovací jednotce podle § 7 vyhlášky č.
152/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové
vody, měrné ukazatele spotřeby tepla pro vytápění a pro přípravu teplé užitkové
vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji
regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům.
Jedná se o situaci, kdy výroba tepelné energie pro ÚT a ohřev užitkové vody -
přípravu TUV se zajišťuje v domovní kotelně nebo když se vytápění a příprava
TUV zajišťuje tepelnou energií z domovní předávací stanice. Vyhláška pro tyto
výjimečné případy stanoví podílové rozdělení nákladů na tepelnou energii mezi
vytápění a přípravou TUV v případě, kdy není k dispozici jiný, výpočtem
zjištěný rozvrh (podle měrné spotřeby energie a množství vody, stanovením
ekvivalentu pomocí ohřevu vody v letním období atp.). Z celkových nákladů na
tepelnou energii v případě odhadu podílu tepelné energie na obě služby připadá na
vytápění 60% a 40% na přípravu TUV. V tomto poměrovém rozdělení je promítnut
trend rostoucích úspor tepelné energie na vytápění v důsledku opatření v
regulaci, rozúčtování nákladů mezi spotřebitele a zateplování.
(2) V ustanovení je zakotveno, že na odpojený byt od ústředního vytápění a
rozvodné soustavy TUV v zúčtovací jednotce z iniciativy spotřebitele (uživatele toho
bytu resp. nebytového prostoru) se rozúčtovává základní složka nákladů.
Odpojení vyžaduje předchozí souhlas vlastníka zúčtovací jednotky a souhlasné
stanovisko stavebního úřadu. Toto ustanovení se nevztahuje na byty či nebytové
prostory, do kterých nebylo ústřední vytápění nebo poskytování TUV z vnitřního
rozvodu projektováno a instalováno a které byly takto kolaudovány - bez ÚT a bez TUV.
Při změně nájemce bytu nebo nebytového prostoru resp. vlastníka jednotky se úhrady
nákladů nemění.
Velikost (podíl) základní složky nákladů na ÚT se vztahuje na započitatelnou
podlahovou plochu jednotlivých místností odpojeného bytu. Tato započitatelná plocha
se vypočítává podle definice a s využitím koeficientů podle přílohy č. 1 ,
část A bod 1 a bod 2. Zejména se zapomíná na koeficienty z bodu 2, kterými se
redukuje podlahová plocha přímo nevytápěné místnosti v závislosti na počtu stěn
sousedících s místnostmi s otopným tělesem ústředního vytápění budovy. Účast
na úhradě základní složky uživatel odpojeného bytu (a nebytového prostoru)
zohledňuje skutečnost, že do místnosti odpojeného bytu prostupuje teplo stěnami ze
sousedících ústředně vytápěných místností, že zpravidla odpojenými místnostmi
vedou vnitřní rozvody, které je temperují a které zajišťují přívod tepla do
sousedních ústředně vytápěných místností. Kromě toho tato úhrada zohledňuje
skutečnost, že uživatelé odpojeného bytu využívají společné části domu, které
jsou vytápěny nebo temperovány.
Velikost základní složky nákladů na TUV u odpojených bytů a nebytových prostorů
od dodávky TUV se rozúčtuje podle stanovené nezměněné podlahové plochy jako při
odběru TUV. Tím je zohledněna skutečnost, že k odpojenému bytu je TUV nadále
dodávána a dále, že zařízení pro přípravu a rozvod TUV je vyprojektováno a
provedeno pro celou původní kapacitu zúčtovací jednotky a že se tak stává
odpojením bytů předimenzovaným. K tomu je třeba poznamenat, že náklady na
zajištění trvalé disponibility dodávky TUV o požadované teplotě jsou trvalé a v
procentuálním vyjádření nepřímo úměrné množství odebírané TUV. V podstatě
průměrně, i když je nulový odběr v systému, 30% nákladů je vynakládáno na
zajištění této trvalé disponibility, což odpovídá základní složce nákladů.
Tudíž odpojením každého spotřebitele vzrůstají náklady pro ostatní
spotřebitele. Aby se tento dopad přibližně eliminoval, hradí odpojený spotřebitel
náklady základní složky.
(3) Jeli odběr TUV ve společné části domu (např. v prádelně, dílně apod.),
musí být zajištěno, aby příslušné náklady za její odběr uhradili v plné výši
ti koneční spotřebitelé, kteří ji odebrali. Je proto účelné vybavit výtoky TUV v
těchto společných prostorách samostatnými vodoměry a vést záznamy o spotřebě
jednotlivých spotřebitelů. Pro vyúčtování spotřeby TUV za zúčtovací období se
stanoví cena za 1 m3 TUV z celkových nákladů a z celkového odběru zúčtovací
jednotky. Pokud měření není instalováno, určí vlastník způsob výpočtu úhrady
jiným způsobem (paušální sazbou za návštěvu, za čas využívání apod.).
(4) Při poruše měřiče tepelné energie nebo poměrového indikátoru vytápění
stanoví vlastník spotřební složku náhradním způsobem podle údajů srovnatelného
období v minulosti. Vezme se v úvahu procentuální podíl nákladů ve srovnatelných
zúčtovacích obdobích, kdy příslušné zařízení fungovalo bez závad. U ÚT se
použijí zúčtovací období klimaticky srovnatelná, což v praxi znamená se
srovnatelným počtem denostupňů nebo jejich příslušným přepočtem.
Počet denostupňů je součinem počtu dnů vytápění v zúčtovacím resp. otopném
období násobený rozdílem průměrné vnitřní teploty a průměrné venkovní
teploty. Blíže v § 5 vyhlášky č. 152/2001 Sb.
(5) Odstavec poskytuje návod, jak rozdělit náklady na vytápění a TUV při změně
nájemce bytu či vlastníka jednotky (nebytového prostoru), když nejsou známy odpočty
registrujícího zařízení u spotřebitelů k termínu změn. Celoročně zjištěná
spotřeba se rozdělí podle termínu změny užívacího práva (před a po změně
konečného spotřebitele) s ohledem na nerovnoměrnou spotřebu tepla v jednotlivých
kalendářních měsících podle tabulky dlouhodobých měsíčních průměrů
klimatické náročnosti uvedené v příloze č. 3 vyhlášky. Využití tohoto
ustanovení připadá v úvahu, když se dotyční účastníci směny nedohodnou v rámci
celé směny jinak, např. že starý či nový nájemce příslušné náklady za
zúčtovací období uhradí celé, což si účastníci směny dohodnou v příslušné
smlouvě o převodu práv k užívání bytu. Pro rozúčtování se nebere zřetel na
termíny změn cen tepla, součet všech úhrad za teplo v průběhu roku se rozdělí v
poměru zjištěných spotřeb tepla.
V případě jednosložkového stanovení úhrad je potřebné pravidlo pro spotřební
složku (skutečná klimatická náročnost částí zúčtovacího období) podle
písmene a) vztáhnout přiměřeně i k ustanovení podle písmene b).
(6) Nemáli byt nebo společný prostor uživatele, je konečným spotřebitelem
vlastník zúčtovací jednotky, který hradí příslušné náklady vypočtené podle
pravidel vyhlášky. Jednáli se o uvolněný byt či nebytový prostor v průběhu
zúčtovacího období, použije se k určení náhrady ustanovení předchozího
odstavce, pokud nebyly provedeny příslušné odečty.
§ 7
Vyúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladůna poskytování
teplé užitkové vody konečným spotřebitelům
(1) Na základě rozúčtování nákladů na
služby vytápění a poskytování TUV, provedeného podle pravidel stanovených
vyhláškou v § 4 až 6 nejméně jednou ročně (viz § 2 písm. h)), vlastník
zúčtovací jednotky do 4 měsíců po skončení zúčtovacího období seznámí
písemně každého spotřebitele s vyúčtováním jeho nákladů vůči zálohám.
(2) Ustanovení uvádí výčet všech údajů, které vyúčtování musí obsahovat. V
podstatě jde o údaje, podle kterých každý spotřebitel získá informace o všech
potřebných použitých vstupních hodnotách a podle kterých si může výši své
úhrady za poskytovanou službu vypočítat a zkontrolovat.
Text pod písmeny a) až j) tohoto ustanovení lze vyjádřit ve formě přehledu údajů,
které má vyúčtování konečnému spotřebiteli obsahovat, následovně:
1 - Údaj množství dodané tepelné energie do
zúčtovací jednotky spolu s jednotkovou cenou dává celkové náklady, které
připadají na zúčtovací jednotku a které jsou předmětem rozdělení -
rozúčtování na jednotlivé spotřebitele v zúčtovací jednotce. Údaj o spotřebě
tepelné energie připadající na byt nebo nebytový prostor je údajem irelevantním,
odvozeným z vypočtených nákladů připadajících na byt a ceny tepelné energie.
Slouží tudíž pro informaci spotřebitele. Údaj o skutečné spotřebě tepelné
energie na vytápění bytu by měl význam při rozúčtování nákladů podle
množství spotřebované tepelné energie, které vyhláška nestanoví;
2 - pokud údaj počet osob není k rozúčtování potřebný, neuvádí se;
3 - jedná se o použité koeficienty (stanovené podle technických norem nebo
prováděcí odbornou firmou) a okorekční činitele výkonu otopných těles
zohledňujících polohu místnosti - viz § 4 odst. 3 - a uvádějí se zpravidla v
agregované podobě (ve výsledné, souhrnné hodnotě);
4 - do součtu se nezahrne spotřebované množství ve společné části domu,
označení jednotek - m3 je však pro účely poměrného rozúčtování poněkud
zavádějící, ve skutečnosti se jedná o dílky stejné hodnoty;
5 - změřené množství TUV ve společných prostorech (společné části) domu se
vyúčtovává zvlášť (viz § 6 odst. 3) a tudíž se toto množství odečte od
celkové spotřeby zúčtovací jednotky a toto zmenšené množství se bere v úvahu
při rozúčtování nákladů mezi konečné spotřebitele v bytech a nebytových
prostorech;
6 - tento údaj o měrné spotřebě se vyhodnocuje podle ustanovení o měrných
ukazatelích spotřeby tepelné energie podle § 5 vyhlášky č. 152/2001 Sb.,
7 - lhůta stanovená vlastníkem pro možnost uplatnění reklamace nesmí být ve smyslu
ustanovení pod písm. i) kratší než 21 dnů.
(3) Každý spotřebitel podle tohoto ustanovení má právo, aby byl vlastníkem
seznámen, pokud o to požádá, se způsobem rozúčtování a s podklady, které k tomu
byly použity. Je třeba upozornit, že se jedná o způsob rozúčtování a o výchozí
souhrnné podklady, nejedná se o informace např. o spotřebě TUV jednotlivých
spotřebitelů nebo o odpočtech indikátorů u jednotlivých spotřebitelů.
(4) Pokud jsou uplatněny spotřebiteli oprávněné reklamace, provede vlastník do 30
dnů příslušnou opravu vyúčtování u všech spotřebitelů, se kterou je neprodleně
seznámí.
(5) Nedoplatky a přeplatky se podle tohoto odstavce vypořádají do 7 měsíců po
skončení zúčtovacího období; pokud byla uplatněna reklamce a bylo třeba provést
opravu vyúčtování, prodlužuje se tato lhůta na 8 měsíců.
Časový sled průběhu činností spojených s vyúčtováním a finančním vyrovnáním
plateb za zúčtovací období je od konce zúčtovacího období následující :
| provedení rozúčtování a vyúčtování | do 4 měsíců |
| lhůta pro reklamace spotřebitelů (nejméně 21 dnů) | např.1 měsíc |
| lhůta pro opravu vyúčtování po reklamacích | 1 měsíc (30 dnů) |
| provedení finančního vyrovnání přeplatků a nedoplatků | do 2 měsíců |
| nejpozdější termín pro vyrovnání, není li reklamce: 4 +1 + 2 | max 7 měsíců |
| nejpozdější termín pro vyrovnání, jeli reklamace: 4 + 1 +1 + 2 | max 8 měsíců |
§ 8
Účinnost vyhlášky č. 372/2001 Sb. od 1.1.2002 je
tímto přechodným ustanovením podmíněna takto: započaloli zúčtovací období
před 1.1. 2002, provede se rozúčtování nákladů na vytápění a na dodávku teplé
užitkové vody podle vyhlášky č. 245/1995 Sb., v platném znění k 31.12.2001. Za
zúčtovací období zahájená do tohoto termínu se postupuje podle vyhlášky
č. 245/1995 Sb., ve znění vyhlášky č. 85/1998 Sb.
Poznámka: Vzhledem k terminologické odlišnosti pojmů rozúčtování a vyúčtování
lze uvést krajní názor, který se snaží oddělit důsledně oba pojmy i co do
významu a pokusit se nevztáhnout ustanovení § 8 na vyúčtování s tím důsledkem,
že od 1.1. 2002 musí vyúčtování splňovat požadavky (náležitosti) podle
vyhlášky č. 372/2001 Sb. Smyslem přechodného ustanovení bylo respektovat nutnost
přípravy k novému způsobu rozvrhu nákladů a požadavků z něj vyplývajících.
Proto vyúčtování jako výsledek procesu rozúčtování nelze chápat odděleně, ale
pouze v kontextu celého procesu.
§ 9
Vyhláška nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2002. Tzv. zrušovacíustanovení vyhláška neobsahuje, protože tato povinnost Ministerstvu pro místní rozvoj nepřísluší, jelikož vyhlášky č. 245/1995 Sb. a č. 85/1998 Sb. vydalo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Zrušovací ustanovení těchto vyhlášek proto obsahují vyhlášky č.152/2001 Sb. a č. 224/2001 Sb.
K příloze č. 1
Příloha č. 1 uvádí zpřesňující požadavky ke
kritériím, podle kterých se vypočtou úhrady za dodávané služby.
Úhrady za vytápění, odpovídající poměrným nákladům, závisejí na stanovení
započitatelné podlahové plochy, která ovlivňuje výpočet nejen základní složky,
ale i spotřební složku nákladů na tepelnou energii na vytápění. Hodnotu ukazatele
započitatelnépodlahové plochy vypočtenou podle její definice v § 2 z objemu
vytápěného prostoru je totiž potřeba dále upravit v závislosti na
druhu vytápěného prostoru,
výpočtové (projektované) teplotě vytápěných místností a
příp. existenci místností a nebytových prostor, které sousedí s vytápěnými
místnostmi, ale samy přímo vytápěny nejsou
Část A přílohy č. 1 poskytuje návod jak se s těmito požadavky vyrovnat při
úvahách vztahujících se k vytápění.
Ustanovení v části B přílohy č. 1 je uvedeno zvlášť, aby nedocházelo se
směšováním s ustanovením části A, které se vztahuje na vytápění, kdežto zde
jde o dodávku teplé užitkové vody. Uvádí verbální poznámka ve vztahu ke kritériu
výpočtu základní složky nákladů na teplou užitkovou vodu, kterým je podlahová
plocha místnosti - koeficienty pro výpočet podlahové plochy nebytových prostorů,
které se uplatní při stanovení základní složky nákladů při dodávce teplé
užitkové vody, se stanoví na základě odborného posouzení. Část B přílohy č. 1
tedy obsahuje sdělení, že lze modifikovat podlahovou plochu nebytových prostorů, ve
kterých se poskytuje teplá užitková voda a kde tato podlahová plocha slouží jako
kritérium pro výpočet dílčích nákladů tzv. základní složky. Modifikovat
podlahovou plochu lze na základě odborného posouzení. Odborné posouzení spočívá
především ve srovnání obdobných nebytových prostorů nebo i bytů a jejich
průměrné spotřeby. Stanovení koeficientu je založeno na statistickém sledování a
charakteru využívání daného prostoru, jak uvedeno v komentáři k § 5 odst. 3.
Modifikace započitatelné podlahové ploch podle druhu vytápěného prostoru
podle přílohy č. 1, část A, bod 1, písm. a):
Bod 1 části A přílohy č. 1 uvádí v tabulce v závislosti na druhuvytápěného
prostoru koeficienty s hodnotami 1,0 až 1,4, kterými se násobí z definice vypočtená
hodnota započitatelné podlahové plochy (stanovená podle rozměrů vytápěných
místností). Pro byty je hodnota tohoto koeficientu rovna 1,0, pro nebytové prostory
nabývá koeficient hodnot v rozmezí od 1,0 (sklad) po 1,4 (restaurace, kavárna,
vinárna), což znamená, že koeficienty větší než jedna se uplatní při výpočtu
započitatelné podlahové plochy nebytových prostorů. Koeficienty vyjadřují charakter
užívání místností z hlediska možnosti ztrát zejména větráním.
Modifikace započitatelné podlahové plochy podle
vnitřní výpočtové teploty podle přílohy č. 1, část A, bod 1, písm. b):
Další úprava tohoto tabulkového koeficientu (podle bodu 1 části A přílohy č.1)
připadá v úvahu tehdy, jeli vnitřní výpočtová teplota některé z vytápěných
místností odlišná od 20 oC. Pak se hodnota tabulkového koeficientu (ve vyhlášce
není symbolicky označen) pro tuto místnost (nebytový prostor) sníží vynásobením
součinitelem s, vypočteným podle vzorce uvedeného pod písm. b) bodu 1 části A
přílohy č.1, který zahrnuje tři veličiny, jejichž označení i definice jsou
převzaty z vyhlášky č. 152/2001 Sb.
Výpočtová teplota vnitřního vzduchu ti místnosti stanovená projektem (stavebního
objektu) je podle § 3 odst. 7 vyhlášky č. 152/2001 Sb. definována jako výsledná
teplota, která vyjadřuje vedle teploty vnitřního vzduchu místnosti i vliv sálání
jejích stěn. Hodnoty požadovaných výpočtových teplot jsou uvedeny pro různé
místnosti bytových i nebytových prostor v příloze č. 2 vyhlášky MPO č. 291/2001
Sb., kterou se stanoví podrobnosti účinnosti užití energie při spotřebě tepla v
budovách, a vycházejí z ČSN 06 0210 - Výpočet tepelných ztrát budov při
ústředním vytápění.
Průměrná vnitřní výpočtová teplota tis ve vytápěných prostorách objektu ve oC
se stanoví jako vážený aritmetický průměr z vnitřních teplot ve všech
vytápěných místnostech objektu, kde vahami jsou objemy vytápěných prostorů
(místností) v objektu [v m3]; obvykle lze položit tis = 20 oC.
Poznámka: Dodržení vnitřní teploty obytné místnosti předpokládá, že topná voda
(topné médium) je dodávána o takové teplotě a v takovém množství, aby správně
dimenzované a hydraulicky vyvážené odběrné tepelné zařízení (vnitřní rozvody,
otopná tělesa) bylo schopno stanovenou teplotu zabezpečit. Průměrná vnitřní
teplota vzduchu ve vytápěné místnosti (měří se teploměrem odstíněným vůči
sálání okolních ploch a vlivu oslunění) činí jednu čtvrtinu součtu teplot
vnitřního vzduchu naměřených ve výši 1 m nad nášlapnou vrstvou podlahy v 8.00,
12.00, 16.00 a 21.00 hod. (§ 3 odst. 8 vyhlášky č. 152/2001 Sb.).
Průměrná teplota venkovního vzduchu tes ve dnech vytápění v otopném období se
stanoví jako průměrná teplota stanovená z denních hydrometeorologických měření v
dané lokalitě.
Součinitel si (<1) se uplatní ve zvláštních případech vytápění jako je např.
temperování tělocvičny, garáže nebo jiného provozního prostoru, tedy místností s
nižší projektovanou (výpočtovou) vnitřní teplotou než je teplota 20 oC v obytných
místnostech. V závislosti na výpočtové vnitřní teplotě takovéto nebytové
místnosti se hodnota příslušného tabulkového koeficientu pro modifikaci podlahové
plochy přepočte (vynásobí) hodnotou s získanou jako poměr rozdílu výpočtové
vnitřní teploty této nebytové místnosti a průměrné venkovní teploty a rozdílu
průměru výpočtových vnitřních teplot místností v objektu a průměrné venkovní
teploty.
Příklad : Pro projektovanou teplotu "nebytové místnosti" s hodnotou 10 oC a
průměrnou vnější teplotu 5 oC je si = 1/3. Součinkxsi = 0,33 k se pak dále použije
pro redukci podlahové plochytéto takto netypicky vytápěné místnosti.
Pozn.: Pomocí koeficientu k (ú1) resp. součinu k.si se upravuje vždy ta
započitatelná podlahová plocha místnosti, která souvisí s předmětnou úvahou, tj.
s "nebytovým typem" vytápěné místnosti či vytápěním místnosti na
teplotu jinou než 20 oC ; započitatelná podlahová plocha místnosti je buď vypočtena
nebo ztotožněna s podlahovou plochou místnosti, započitatelná plocha bytu resp.
nebytového prostoru přiřazená konečnému spotřebiteli je sumou dílčích
započitatelných ploch jednotlivých vytápěných místností, které jsou v užívání
daného konečného spotřebitele. S výpočtovými veličinami a s hodnotami
dosazovanými do vzorců nelze libovolně manipulovat, ale je potřeba dosazovat vždy
hodnoty veličin podle slovního či formálního vyjádření příslušného vztahu
(pojmu).
Modifikace započitatelné podlahové plochy o
část plochy místností nevytápěných podle přílohy č. 1, část A, bod 2:
V bodu 2 části A přílohy č. 1 jsou uvedeny v další tabulce koeficienty pro
započtení přiměřených částí podlahové plochy místností přímo nevytápěných
(ale bezprostředně sousedících s vytápěnými prostorami) do započitatelné
podlahové plochy vytápěných místností, které ji zvyšují o redukovanou
hodnotutěchto podlahových ploch a to v závislosti na počtu stěn, kterými
nevytápěná místnost sousedí s vytápěnými místnostmi.
Poznámka: Venkovní stěnou místnosti se rozumí nejen vertikální, ale i
horizontální stěna, tj. strop nebo podlaha např. nad průjezdem. Koeficienty v tomto
bodě se použijí pouze u místností bytů a nebytových prostorů bez otopných těles;
vyjadřují účinek prostupu tepla stěnami z místnosti s otopným tělesem
ústředního vytápění domu na vnitřní teplotu místnosti bez otopného tělesa
ústředního vytápění domu.
Přímo nevytápěné místnosti však mohou získat tepelný zisk nepřímo, z potrubí
vnitřního rozvodu. Další, přídavný koeficient, označený "n" vyjadřuje
vliv neizolovaného potrubí procházejícího místností bez otopného tělesa na
vnitřní teplotní úroveň. Proto podle dalšího vzorce uvedeného v písm. b) bodu 2
části A přílohy č. 1 se určí hodnota navýšení n, o kterou se zvýší hodnota
koeficientu vybraného z tabulky, která uvozuje text bodu 2 části A přílohy č. 1 pro
nevytápěné místnosti bytu či nebytového prostoru, sice bez otopného tělesa, ale
přitápěné jimi procházejícím neizolovaným potrubím vnitřního rozvodu tepelné
energie. Podíl pětinásobku povrchu S tohoto potrubí (2prl) k (započitatelné)
podlahové ploše této místnosti A určuje velikost navýšení koeficientu vybraného z
tabulky uvozující bod 2 části A přílohy č. 1. Navýšení přichází v úvahu
tehdy, jeli délka potrubí l > 0,5 m. Součet hodnoty koeficientu z tabulky spolu s
vypočtenou hodnotou navýšení n však může být větší než 1. Jeli větší než
1, za referenční podlahovou plochu nevytápěné místnosti, která se připočte k
započitatelné ploše bytu resp. nebytového prostoru se vezme celá (započitatelná)
podlahová plocha této nevytápěné místnosti.
Aproximace započitatelné podlahové plochy
podlahovou plochou:
Jestliže v zúčtovací jednotce je půdorysné uspořádání místností bez otopných
těles přibližně shodné a jejich velikostní podíl přibližně stejný, je možné
pro rozúčtování základní složky uplatnit jejich podlahovou plochu, tj. bez redukce
koeficientem, protože při poměrném rozúčtování se vliv redukce plochy projeví
nepodstatně a nemá význam provádět přepočty těchto ploch. Jedná se zejména o
plochy kolem bytových jader u panelových domů.
K příloze č.2
Příloha č. 2 vyhlášky uvádí vzorec pro výpočet spotřební složkynákladů na
vytápění bytu nebo nebytového prostoru resp. za dodávku teplé užitkové vody na
základě stanoveného náhradního náměru pro případy, kdy u konečného
spotřebitele
z jeho rozhodnutí nebylo možno instalovat měřiče tepelné energie nebo indikátory
vytápění či vodoměry, nebo
nebyl umožněn jejich odečet nebo
došlo-li k ovlivnění či poškození těchto zařízení.
Velikost náhradní hodnoty náměru při stanovení spotřební složkynákladů na
vytápění je přímo úměrná konstantě 1,6, velikosti dílčích nákladů
spotřební složky celkem a započitatelné podlahové ploše daného bytu resp.
nebytového prostoru a nepřímo úměrná hodnotě započitatelné podlahové plochy v
zúčtovací jednotce celkem. Poskytování teplé užitkové vody má náhradní hodnotu
náměru vypočtenu ze součinu konstanty 3, velikosti dílčích nákladů spotřební
složky celkem, podlahové plochy daného bytu resp. nebytového prostoru a převrácené
hodnoty podlahové plochy v zúčtovací jednotce celkem. U obou služeb je tak ve
výpočtu respektováno příslušné kritérium pro stanovení nákladů -
započitatelná podlahová plocha a podlahová plocha.
Jak již uvedeno k § 4 odst. 7 a § 5 odst. 7 tento zjednodušený vzorec je vhodný a
postačující pro jednotlivé případy bytů a nebytových prostorů, u nichž není z
viny spotřebitelů známa hodnota odečtu měřidla nebo indikátoru.
Doporučuje se vzorec z této přílohy ve tvaru
Sni = X * Sc * Pni / Pc
použít do hodnoty Pn / Pc u vytápění ~10%, u TUV ~5%. Proto při více než v
jednotlivých případech neznámých údajů z odečtů, tj. do 10 % resp. do 5%, se
doporučuje použít rozšířený vzorec:
Sni = X * Sc * Pni / [ Pc + (X - 1) * Pn] ,
kde význam označení je shodný s přílohou a Pn označuje součet Pni.
Vzorec je oproti příloze vyhlášky doplněn v jmenovateli o (X - 1) * Pn.
Spotřební složka u "neměřených" bytů se tím srovnává s průměrem u
všech ostatních (= měřených) bytů.
K příloze č.3
V příloze č. 3 vyhlášky jsou stanovena procenta dlouhodobých měsíčních
průměrů klimatické náročnosti na vytápění, které jsou vahou k příslušnému
počtu dní v daném měsíci ročního zúčtovacího období při rozúčtování
nákladů v případech, kdy dojde ke změně konečného spotřebitele v průběhu
zúčtovacího období (v návaznosti na § 6 odst. 5 písm. b).
V Praze dne 19. prosince 2002
František Vnouček v. r.
náměstek ministra
Ing. arch. Daniela Grabmüllerová v. r.
ředitelka odboru bytové politiky