Ministerstvo pro místní rozvoj, Věstník, 3 - 2002

REGIONÁLNÍ POLITIKA

Komentáře k některým souvislostem právní úpravy pohřebnictví

 

Následující texty jsou formulovány jako informace s   názory a  doporučeními Ministerstva pro místní rozvoj k  často uplatňovaným otázkám.

 

Odborná způsobilost k provádění koncesovaných živností v  pohřebnictví

Obory provozování pohřební služby, provádění balzamace a  konzervace a  provozování krematoria jsou koncesovanými živnostmi (ve smyslu živnostenského zákona), vyžadujícími odbornou způsobilost.

Odbornou přípravu v  těchto oborech je oprávněna zabezpečovat v  souladu s  vyhláškou č.  21/1991 Sb., o   bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o   zaměstnání a  zaměstnanců, ve znění vyhlášky č.  324/1992 Sb., osoba akreditovaná u  Ministerstva školství, mládeže a  tělovýchovy ČR, jíž je v  současné době

Profit klub vzdělávací centrum

V  Lipkách 894, 500 02 Hradec Králové

Bližší informace o  připravovaných a   probíhajících kurzech lze získat na tel. 049/5538564,

0603 423389, fax 049/5538642.

 

Nakládání s  lidskými pozůstatky kontaminovanými biologickými látkami a  toxiny

Podle §  4  odst. 1  písm. a) zákona č.  256/2001 Sb., o  pohřebnictví a  o  změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nelze lidské pozůstatky osoby, která byla v  době úmrtí nakažena nebezpečnou nemocí, upravovat, konzervovat nebo balzamovat a  musí být uloženy do konečné rakve. Okresní hygienik může v   takových případech v  souladu s  §  5  odst. 3   zákona stanovit způsob nakládání s  lidskými pozůstatky a   rozhodnout o  pohřbu zpopelněním.

V  souvislosti se zvýšením hrozby možného využití biologických zbraní teroristy bude třeba rozšířit vymezení „nebezpečných nemocí“ uvedených v  zákoně o  pohřebnictví. Podle předběžné dohody mezi MMR a  MZ by mělo být toto rozšíření navrženo v   souvislosti s  připravovanou novelou zákona č.  258/2000 Sb., o   ochraně veřejného zdraví.

V  zájmu umožnění preventivní přípravy pohřebních služeb na takové situace byly při jednání mezi MMR a  MZ upřesněny následující obecné požadavky pro nakládání s  kontaminovanými lidskými pozůstatky, které může podle konkrétní situace okresní hygienik modifikovat:

Lidské pozůstatky je třeba zabalit do látek nasáklých vhodným desinfekčním roztokem (0,5%ní roztok Persterilu, nebo 3%ní roztok Chloraminu), vložit do rakve zabezpečené proti úniku tekutin a  pevně uzavřít.

Osoby provádějící zmíněné úkony by měly být vybaveny osobními ochrannými pomůckami sestávajícími z  rukavic a   polomasky s  rozměrem pórů zabraňujícím pronikání virů.

Na manipulaci s  takto uloženými lidskými pozůstatky, včetně jejich přepravy, přípravy k  pohřbení apod., by v   obvyklých případech neměly být kladeny další zvláštní požadavky (vyjma obecných pravidel upravených v  §  8  a  10 zákona č.   256/2001 Sb., v  platném znění).

Lze předpokládat, že u  takto kontaminovaných lidských pozůstatků okresní hygienik vždy rozhodne pouze o  pohřbu zpopelněním.

 

Nakládání s  lidskými pozůstatky kontaminovanými radionuklidy

Při nakládání s  lidskými pozůstatky kontaminovanými radionuklidy by měly být podle ustanovení §  4  odst. 1   písm. e) zákona č.  256/2001 Sb. o  pohřebnictví a  o   změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, respektovány pokyny Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB).

Podle bližšího upřesnění SÚJB platí, že dojdeli k úmrtí pacienta, jemuž byly aplikovány radionuklidy, zdravotnické zařízení po konzultaci s  SÚJB rozhodne o  dalším postupu. Tuto zásadu mají zdravotnická zařízení, která se léčbou radionuklidy zabývají, zapracovanou do svých provozních předpisů, včetně poučení pro pracovníky pohřební služby o   obecných zásadách pro práci s  kontaminovanými materiály.

V  případě jiného využití radioaktivních materiálů, které bude mít za následek kontaminaci lidských pozůstatků (např. při teroristických akcích) je třeba postupovat podle pokynů SÚJB, neboť konkrétní další postup závisí na použitém radionuklidu, jeho formě a  aktivitě.

V  případě podezření, že lidské pozůstatky byly kontaminovány radionuklidy, platí obecná zásada uložit je odděleně a   další postup konzultovat s  SÚJB, který stanoví podmínky pro další nakládání s  nimi, přepravu a  pohřbení.

 

K  ochranným pásmům na veřejných pohřebištích

Problematika ochranných pásem je řešena v  §   32 odst. 1  písm. c) a  násl. stavebního zákona a  v  §   6  prováděcí vyhlášky č.  132/1998 Sb. Rozhodnutí o   ochranném pásmu se podle stavebního zákona vydává nejen pro připravované stavby, ale i  pro stavby existující, v  případě, kdy to situace, resp. ochrana veřejných zájmů vyžaduje (z  vlastního podnětu stavebního úřadu nebo z  podnětu jiného správního orgánu, nebo na základě písemného návrhu navrhovatele).

Územní rozhodnutí o  ochranném pásmu se nevydává pouze tam, kde zvláštní zákony ochranná pásma přímo stanoví a   vymezují (např. telekomunikační zákon, energetický zákon, zákon o   vodovodech a  kanalizacích apod.).

Ustanovení §  17 odst. 2  prvá věta zákona č.  256/2001 Sb., o  pohřebnictví a  o  změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, naproti tomu pouze stanoví, že ochranné pásmo „se zřizuje v  šíři nejméně 100 m“. Tím je třeba rozumět, že se zřizuje územním rozhodnutím o  ochranném pásmu, stanoví se jeho konkrétní šíře a  omezení či zákazy v  něm. Obdobně to platí i  pro §   12 odst. 2  citovaného zákona (ochranné pásmo krematoria).

Podle našeho názoru se předmětné ustanovení zákona o  pohřebnictví vztahuje pouze na nově zřizované (nebo nově rozšiřované) pohřebiště, mj. i  proto, že předmětná právní úprava není retroaktivní a  neřeší způsob vypořádání možných nároků vzniklých v   důsledku zřízení ochranných pásem v  souvislosti s  nabytím účinnosti zákona u  dříve zřízených veřejných pohřebišť.

Není tedy třeba se obávat změn ve vztahu k   vymezení ochranného pásma v důsledku nabytí účinnosti zákona o   pohřebnictví k  1. 1. 2002, ale bylo by vhodné si ověřit, zda stavební úřad nezamýšlí zřízení ochranného pásma podle výše uvedených ustanovení stavebního zákona, s  ohledem na ochranu veřejných zájmů.

 

Hydrogeologické průzkumy

V  souvislosti s  vydáváním souhlasu k   provozování veřejného pohřebiště podle §  18 odst. 3  zákona č.   256/2001 Sb., o  pohřebnictví a  o  změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je často uplatňována otázka, zda je třeba vždy vyžadovat provedení hydrogeologického průzkumu a  stanovisko okresního hygienika ke stanovení tlecí doby.

Podle našeho názoru je zde možné vycházet z   následujících skutečností:

Zákon o  pohřebnictví, který nabyl účinnosti 1. 1. 2002, navazuje, pokud jde o  způsob stanovení tlecí doby, na předcházející právní úpravy.

Vyhláška MZ ČR č.  19/1988 Sb., o   postupu při úmrtí a  o  pohřebnictví, stanovila v  §  22 větě druhé, že „délku tlecí doby určí na základě výsledků hydrogeologického průzkumu příslušné orgány hygienické služby při zřízení hřbitova“.

Vyhláška MZ ČR č.  47/1966 Sb., o   pohřebnictví, stanovila v  §  22, že „tělo mrtvého musí být uloženo v  zemi po dobu, kterou stanoví okresní hygienik se zřetelem ke složení půdy“.

Nařízení ministra zdravotnictví č.  8/1955 Sb., o  pohřebnictví, obdobně obsahovalo v  §  13 ustanovení, že „mrtvola musí zůstat uložena v  zemi po dobu, kterou stanoví okresní hygienik se zřetelem ke složení půdy“.

Z  uvedeného je zřejmé, že prakticky všechny právní úpravy přijaté v  oblasti pohřebnictví v  uplynulých 50 letech obsahovaly požadavek na vymezení tlecí doby na konkrétním pohřebišti, a  lze se důvodně domnívat, že obdobně byly stanovovány tlecí doby i  v  období předcházejícím.

Stanovení tlecí doby bylo nezbytné při pohřbívání do hrobů (do země) pro určení základní doby, na niž bylo (podle předcházejících právních úprav) propůjčováno hrobové místo.

Kromě toho bylo třeba vždy při určování místa vhodného pro zřízení pohřebiště – v  rámci územního a  stavebního řízení – posuzovat vhodnost složení půdy, hladiny spodních vod atd., což zřejmě lze s  přihlédnutím k  dobovému kontextu označit za určitý způsob „hydrogeologického průzkumu“.

Nedomníváme se proto, že u  starých pohřebišť byl v  minulosti „hydrogeologický průzkum“ zcela opomíjen, i   když byl zřejmě prováděn jinými metodami a  s  jinými výchozími teoretickými poznatky.

Podstatné je však posoudit, zda je nezbytné i   u  pohřebišť zřizovaných před nabytím účinnosti zákona o   pohřebnictví vždy dokládat stanovenou tlecí dobu výsledky hydrogeologického průzkumu a  stanoviskem okresního hygienika.

Z  věcného hlediska je důležité si v   této souvislosti uvědomit, že dosud není u  nás (a  podle našich informací ani v  zahraničí) vypracována metoda, podle níž by bylo možné na základě získaných výsledků hydrogeologického průzkumu přesně a  spolehlivě stanovit délku tlecí doby (kromě toho v  průběhu následujících let po zřízení pohřebiště může dojít k  řadě změn v  jeho podloží, např. v  souvislosti s  důlní činností). Ustanovení §  20 písm. e) zákona o  pohřebnictví v  této souvislosti ukládá provozovateli pohřebiště povinnost, aby v  případě, že lidské pozůstatky nebudou ani po uplynutí tlecí doby zetlelé, neprodleně zajistil příslušné podklady pro stanovení nové tlecí doby, na jejich základě navrhl novou tlecí dobu a  vyžádal si k  ní stanovisko okresního hygienika. Ze zmíněného ustanovení lze odvodit, že nejdůležitějším kritériem pro správnost stanovení tlecí doby jsou ověřené výsledky, zda ve stanovené době dojde k  zetlení lidských pozůstatků či nikoli.

Podle našeho názoru bude proto vhodné při posuzování správnosti stanovené tlecí doby v  rámci nově připravovaného řádu veřejného pohřebiště přihlížet k  výsledkům hydrogeologického průzkumu a  návaznému stanovisku hygienika tím více, čím méně lze ověřit správnost stanovení tlecí doby konkrétními výsledky provedených exhumací lidských ostatků, tzn. zejména u  nově zřizovaných a  pouze relativně krátkou dobu provozovaných pohřebišť.

U  starších pohřebišť je možné přihlížet k  doložení správnosti stanovené tlecí doby průkaznými výsledky exhumací provedených v  nedávné době krátce po ukončení stanovené tlecí doby (příp. i  před jejím ukončením, pokud se prokáže, že lidské pozůstatky zetlely v   průběhu  kratšího časového období). Přitom je ovšem třeba posoudit i   skutečnost, nakolik jsou dokládané výsledky reprezentativní pro celou plochu pohřebiště. Takových využitelných případů ovšem zřejmě nebude v  praxi příliš mnoho, před jejich aplikací lze doporučit posouzení okresním hygienikem.

V  případech, kdy provozovatel pohřebiště nemůže doložit správnost stanovené tlecí doby ani výsledky hydrogeologického průzkumu a  stanoviskem okresního hygienika (zákon přitom neupřesňuje možné stáří takových podkladů), ani prokazatelnými výsledky exhumací (k  tomu může dojít např. u  starších pohřebišť, kde se již často do hrobů nepohřbívá), je podle našeho názoru vždy třeba trvat na novém provedení hydrogeologického průzkumu a  návazném vyjádření stanoviska okresního hygienika, máli dané veřejné pohřebiště nadále sloužit k  pohřbívání do hrobů.

Neméně důležité je vyjasnit, kdo a  kdy má stanovit konkrétní délku tlecí doby pro veřejné pohřebiště. Podle ustanovení §   22 odst. 2  zákona o  pohřebnictví konkrétní délku tlecí doby pro veřejné pohřebiště stanoví jeho provozovatel v  řádu veřejného pohřebiště na základě výsledků hydrogeologického průzkumu a  vyžádaného stanoviska okresního hygienika.

Na základě tohoto ustanovení lze doporučit, aby délku tlecí doby navrhl provozovatel veřejného pohřebiště na základě výsledků hydrogeologického průzkumu, poté by si měl k  tomuto návrhu vyžádat stanovisko okresního hygienika.

V  zájmu zamezení pozdějším nedorozuměním s   interpretací výsledků hydrogeologického průzkumu by bylo vhodné předběžně konzultovat s  okresním hygienikem již jeho zadání.

Postup rozkladu pozůstává ze střídajících se oxidačních a  redukčních procesů, má různý průběh v  závislosti na mechanické schopnosti půdy pohlcovat a  chemické způsobilosti čistit produkty rozkladu. Oba zmíněné neutralizační faktory souvisejí s  vlastnostmi půdy, především s  její geologickou povahou a  složením. Při stanovování délky tlecí doby je třeba si uvědomit, že v  jejím průběhu by mělo dojít nejen k  rozkladu lidských pozůstatků, ale i  k  absorpci jeho produktů v  hrobě a  nejbližším okolí.

Obecně by mělo být zadání hydrogeologického průzkumu formulováno tak, aby umožňovalo

1. konstatovat, že pozemek veřejného pohřebiště je vhodný k  pohřbívání do země, tzn. že (s  ohledem na ustanovení §   22 odst. 1  písm. a), b) zák. č.  256/2001 Sb., v  platném znění) hladina podzemní vody je níže než 2  m  od povrchu terénu, nebo zda provozováním pohřebiště není ohroženo vodní hospodářství (nebezpečí kontaminace vodních zdrojů v  blízkosti pohřebiště) ve smyslu ustanovení §   23 odst. 1  cit. zák.

2. ověřit, zda jsou splněny standardní podmínky rozkladu lidských pozůstatků, tzn. horninové prostředí provzdušněné, zrnité a   suché, popř. polosuché, podporující oxidaci a  chemický rozklad organických látek,

v  takovém případě lze navrhnout tlecí dobu v   délce 10 let;

v  případě zjištění odchylek od tohoto stavu, tzn. prostředí nedostatečně provzdušněného, málo propustného, bohatého na humus, nebo zadržujícího větší množství vody a  tím zabraňujícího přístupu vzduchu, je nezbytné tlecí dobu prodloužit (přiměřeně výskytu zmíněných negativních faktorů; stanovená tlecí doba tak může dosahovat např. až 30 let).

 

Hydrogeologický průzkum by měl poskytnout výše uvedené informace o  vlastnostech půdy určené k  pohřbívání do země na celé takto využívané ploše veřejného pohřebiště.

V  praxi to znamená, že počet průzkumných sond by měl být tím větší, čím členitější nebo geologicky a  hydrologicky různorodější je daný terén.

Naopak, v  případě terénu nepříliš komplikovaného lze omezit zásahy do pozemku a  vycházet především z   údajů dokumentovaných v  podkladových materiálech (mapách).

Průzkum by měla provádět osoba s   oprávněním podle zákona č.  62/1988 Sb., o  geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů.

 

Na pomoc provozovateli pohřebiště při interpretaci výsledků zjištěných hydrogeologickým průzkumem je možné využít také poznatky, podle nichž lze rozlišovat vzhledem k  poloze lidských pozůstatků v  hrobě a  postupu tlecího procesu tři vrstvy:

1.vrchní

má být sypká, hlinitopísčitá, nebo hrubozrnný písek s  oblázky a  štěrkem, popř. hlinitý písek, nejlepší půdou pro tuto vrstvu jsou vápenité zeminy, tufy vápenné s  vápnem a  pískem, naopak nevhodná pro tuto vrstvu je hlinitá, jílem prostoupená půda (přes 60% jílu), půdy bohaté na humus (přesytí se hnilobnými produkty), rašelinové a  bažinaté, nestejnoměrně složené, např. hlíny s  pískovými žilami (které způsobují příliš rychlé zavodnění a  současně omezené okysličení střední vrstvy);

2.střední (rozkladná, absorpční)

má být složena z  látek urychlujících rozklad organických látek mechanicky i  chemicky, a  proto svou povahou hustší, méně pórovitá,

k  tomu jsou vhodné půdy vápenité, zejména tufy vápenné (obsahující 93 až 98% vápna), nebo slínové (s  8  - 10% vápna), popř. slínový písek bez větších příměsí, popř. půdy hlinitoželezité;

3.spodní (čistící, filtrační)

má být relativně hustá, aby zadržela škodlivé produkty rozkladu dříve, než se dostanou do podzemní vody;

jeli tato vrstva složena z  písku o   velikosti zrna kolem 2  mm měla by mít tloušťku cca 50 cm, při hrubozrnném písku (grandu) a  oblázkovém štěrku silnější a  naopak, např. u  hlinitopísčitých půd slabší.

 

Základní kritéria pro posuzování platnosti smluv uzavřených před nabytím účinnosti zákona o  pohřebnictví

Ustanovení §  29 odst. 4  zákona č.   256/2001 Sb., o  pohřebnictví a  o  změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že „do dvou let po nabytí účinnosti tohoto zákona je provozovatel pohřebiště povinen předložit dosavadním uživatelům hrobových míst návrh smlouvy o  nájmu hrobového místa, pokud takové smlouvy již nejsou uzavřeny písemně“.

Výše uvedenému požadavku podle našeho názoru odpovídají takové smlouvy, které splňují podstatné náležitosti vyplývající z   obecné občanskoprávní úpravy nájemních vztahů obsažené v   občanském zákoníku a  současně ze speciálních ustanovení §  25 zákona o  pohřebnictví. Konkrétně jde o  to, že smlouva musí mít písemnou formu a  současně musí vymezovat

 

 

K  náhradám škod vzniklých na hrobovém zařízení

Jedním z  častých problémů, kterými se musí zabývat provozovatelé veřejných pohřebišť (ve smyslu §  16 odst. 1   zákona č.  256/2001 Sb., o  pohřebnictví a  o  změně některých zákonů, ve znění zákona č.  479/2001 Sb., dále jen „zákon o   pohřebnictví“), je náhrada škod, které vznikají na hrobovém zařízení působením přírodních živlů (přírodních sil a  dějů).

Ve vztahu k  řešení některých aspektů dané problematiky je možné odkázat také na článek Marka Hanáka, pracovníka Kanceláře veřejného ochránce práv, uveřejněný v  časopise Veřejná správa č.   5152/2001. Citovaný článek je zaměřen na škody, které způsobuje na hrobovém zařízení prorůstání kořenů vegetace do hrobek. Vzhledem k  tomu, že podává vyčerpávající informaci, není účelné zde jeho obsah opakovat.

Základem pro řešení otázek náhrady škod na hrobovém zařízení je v  první řadě právní identifikace vlastnických vztahů k  tomuto majetku.

Úvodem jen malé odbočení: Veřejné pohřebiště může být podle nové právní úpravy (§  17 odst. 1  zákona o   pohřebnictví) zřízeno jen na pozemcích ve vlastnictví obcí, církví nebo náboženských společností; podle předcházející právní úpravy (§  19 odst. 1  vyhl. Ministerstva zdravotnictví č.  19/1988 Sb., o  postupu při úmrtí a  o  pohřebnictví) mohly pohřebiště zřizovat a  provozovat pouze obce. Je však třeba přihlížet k  tomu, že obce často provozují i   bývalá konfesní pohřebiště, která sice od r. 1956 nesměly provozovat církve a  náboženské společnosti, ale vlastnické vztahy k  těmto zařízením narušeny nebyly.

Pokud provozování veřejného pohřebiště zajišťuje jeho provozovatel prostřednictvím jiné právnické nebo fyzické osoby podle §  18 odst. 2  zákona o  pohřebnictví (označme ji jako správce), je tento vztah založen smlouvou. Vlastnické právo však takovému správci rozhodně nesvědčí. Správce z  pohledu vlastnického práva pouze vykonává jeho dílčí atributy, často (např. při přípravě nájemních smluv na hrobová místa) je činí ve spolupráci s  provozovatelem pohřebiště.

Pro specifikaci vlastnických práv k  hrobovému zařízení je klíčovým ustanovením §  120 a  násl. občanského zákoníku. Vyjdemeli z  toho, že vlastnictví k  pozemku, na němž je pohřebiště zřízeno, většinou svědčí provozovateli pohřebiště (neprovozujeli bývalé konfesní pohřebiště), zbývá identifikovat vlastnictví porostů na pohřebištích a  vlastnictví hrobových zařízení.

Klíčem k  takové identifikaci je využití principu vztahu mezi věcí hlavní a  její součástí, tj. tím co k  ní (jako k  věci hlavní) náleží podle její povahy a  nemůže být odděleno, aniž by se tím věc hlavní znehodnotila.

Pokud jde o hrobové zařízení, platí, že hrobové zařízení hrobu nebo hrobky není považováno za součást pozemku, na kterém je zřízeno. Z  toho lze nepochybně odvodit, že vlastnické právo ke hrobovému zařízení náleží tomu, kdo je zřídil, koupil, zdědil či nabyl vlastnictví k   němu jiným zákonným způsobem. Totéž v  podstatě platí i  o   dalším, doplňkovém hrobovém zařízení.

V  této souvislosti je rovněž zřejmé, že k   obsahu vlastnických práv patří i  povinnosti vlastníka uložené občanským zákonem v  oblasti obecné odpovědnosti za škodu (především ustanovení o  předcházení vzniku škod upravené v  §  415). Dále je vhodné upozornit na ustanovení §  417, které stanoví povinnost zakročit k   odvrácení vzniku škody.

Jiná vlastnická situace a  jiný právní režim však platí pro porosty, rostoucí na pohřebišti, které je potřebné považovat z   mnoha důvodů za součást věci hlavní. To platí bez ohledu na osobu, která je vysadila; jinak řečeno: porosty, byť vysazené uživateli hrobových míst, se stávají majetkem vlastníka pozemku, na kterém je pohřebiště zřízeno.

V  této souvislosti je více než potřebné upozornit na regulační roli správce pohřebiště při výsadbě porostů, zejména s   ohledem na možnost vzniku škod na cizím majetku, resp. předcházení jejich vzniku.

Z  dosud uvedeného je zřejmé, že vlastník porostů – provozovatel pohřebiště – odpovídá za škodu způsobenou jeho porosty na cizím hrobovém zařízení. Navíc je vlastník věci (porostu) povinen zdržet se všeho, čím by nad přiměřenou míru obtěžoval či ohrožoval jiného vlastníka ve výkonu jeho vlastnických práv. Jinak řečeno, pokud, byť za „přispění“ rozpoutaných přírodních živlů (vichřice, průtrž mračen, sněhová kalamita atd.), vznikne pádem porostů škoda na majetku, který vlastní uživatelé hrobových míst, odpovídá za ni jednoznačně provozovatel pohřebiště, jako vlastník věci, která byla příčinou vzniku škody. Problém dostatečné či nedostatečné údržby porostů může sehrát roli snad pouze při rozhodování o  skutečné výši náhrady vzniklé škody.

Zde je snad namístě připomenout možnosti, které mají správci pohřebišť již při zakládání porostů a  jejich průběžné údržbě.

Obdobně je možné posuzovat případy, pokud škoda na hrobovém zařízení byla způsobena uživateli hrobového místa při činnostech spojených s  provozováním pohřebiště.

Podle §  420a občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností, přičemž „škodou způsobenou provozní činností“ se rozumí škoda způsobená

Zákon v  této souvislosti stanoví, že odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil zprostí, jen pokud prokáže, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v  provozu anebo vlastním jednání poškozeného.

Bohužel se zdá, že v  případě častých nesouhlasných názorů poškozených a  povinných na odpovědnost za vznik škod, případně na jejich výši, bude nutné nastoupit cestu soudního řešení těchto případů, a  to se všemi negativními důsledky, které jsou s  tím spojeny.

Pro úplnost je možné uvést, že v  praxi nelze vyloučit případ, kdy správcem pohřebiště bude obec a  provozovatelem církev. To ovšem vůbec nic nemění na vztazích, vznikajících v  souvislosti se vznikem škody a  s  její náhradou, zejména proto, že i  v  takovém případě se vlastník pozemku, na němž je pohřebiště zřízeno, nemůže bez zákonných důvodů své odpovědnosti zprostit.

 

 Meziobecní dohody o   provozování veřejného pohřebiště

Podle ustanovení §  16 odst. 1  zákona č.   256/2001 Sb., o  pohřebnictví a  o  změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je provozování veřejného pohřebiště službou ve veřejném zájmu zajišťovanou obcí v  samostatné působnosti, nebo registrovanou církví či náboženskou společností. Nemůželi obec zajistit tuto službu v  územním obvodu své působnosti, je povinna ji zajistit v  jiné obci v  okolí na základě dohody s  provozovatelem pohřebiště.

Provozovatel pohřebiště musí s   přihlédnutím k  ustanovením §  19 odst. 2  a  §  20 písm. b) zákona o  pohřebnictví stanovit stejné podmínky sjednání nájmu hrobového místa pro všechny občany, nemůže tedy např. stanovit „plné ekonomické ceny“ pro občany ostatních obcí v  případě, pokud by se s  jinou obcí nedohodl o  tom, že bude spolufinancovat provozní náklady.

Vzhledem k  tomu, že provozování pohřebiště je činností z  důvodů sociální únosnosti v  různé míře dotovanou z   obecního rozpočtu a  platby za pronájem hrobových míst a  za služby spojené s  nájmem tedy uhradí jen část nákladů (konkrétní proporce se samozřejmě liší v  závislosti na rozsahu činností prováděných na pohřebišti, jeho vybavenosti, úpravě atd.), je podle našeho názoru třeba, aby obce důsledně postupovaly podle zmíněného ustanovení §  16 odst. 1, a  aby v   případech, pokud nezajišťují provozování veřejného pohřebiště ve svém územním obvodu, uzavíraly dohody s  provozovateli pohřebišť v  jiných obcích.

Pokud tak obec neučiní, lze podle našeho názoru aplikovat §  123 odst. 2  písm. d) zákona o  obcích, ve znění pozdějších předpisů. Požadovat tedy na obci splnění úkolu stanoveného jí zákonem, a  nezjednáli obec nápravu, zabezpečit náhradní výkon okresním úřadem na náklad obce, jestliže úkol může provést někdo jiný (neníli splnění úkolu možné nebo účelné zabezpečit, vymáhá okresní úřad splnění zákonem stanovené povinnosti postupným ukládáním pokut ve správním řízení, jejichž úhrn nesmí převyšovat předpokládané náklady na zabezpečení úkolu). Povinnost zajistit provozování veřejného pohřebiště v  jiné obci na základě dohody s   provozovatelem pohřebiště (nemůželi obec zajistit provozování veřejného pohřebiště v  územním obvodu své působnosti) je v  praxi realizovatelná prostřednictvím veřejnoprávní smlouvy, jejíž obsah, včetně spolufinancování provozu veřejného pohřebiště, je věcí konsensu stran. Není zřejmé, zda lze pod §  123 odst. 2  zákona o  obcích a  možnost náhradního výkonu podřadit peněžité plnění, jehož výše by byla výsledkem dohody. Zvážení použití uvedených dozorčích oprávnění (zda je možný či účelný náhradní výkon) je ve výlučné pravomoci okresních úřadů.

Kromě zmíněného uplatnění sankcí podle zákona o   obcích by bylo možné, podle našeho názoru uvažovat i  o  tom, že obec, která nezajistí provozování veřejného pohřebiště, se bezdůvodně obohacuje ve smyslu §  454 oz, neboť za ni plní jiná obec (provozující veřejné pohřebiště). Rozhodnout o  této skutečnosti však přísluší pouze soudu.

Obsahem dohody obce s  provozovatelem pohřebiště v  jiné obci by podle našeho názoru měly být zejména následující okruhy:

Rozsah služeb poskytovaných na pohřebišti

Obecně lze doporučit, aby si obce společně využívající veřejné pohřebiště vyjasnily, které činnosti a  služby by mělo pohřebiště poskytovat, a  návazně, která zařízení (a   infrastruktura) jsou k  tomu nezbytná.

Financování provozních nákladů

Při řešení otázky spolufinancování provozních nákladů lze vyjít z  ekonomického rozboru zpracovávaného zřejmě každým provozovatelem pohřebiště, v  jaké míře pokryjí provozní poplatky příjmy z   pronájmu hrobových míst a  v  jaké výši je třeba provoz dotovat.

Pro způsob rozklíčování nákladů mezi obce, jejichž obyvatelé pohřebiště využívají, lze doporučit jako kritérium např.

počet trvale žijících obyvatel v   jednotlivých obcích (bylo by vhodné tehdy, pokud téměř všichni občané daných obcí užívají totéž pohřebiště; takové kritérium může mít oporu např. v  obdobném určování podílu obce na daňových příjmech), nebo

počet nájemců hrobových míst s  trvalým bydlištěm v  jednotlivých obcích (toto řešení by bylo zřejmě vhodné v   případech, kdy obyvatelé daných obcí mají na vybranou z  několika pohřebišť).

Financování investičních nákladů

Vzhledem ke specifické povaze investičních akcí je podle našeho názoru nutné, aby na jejich spolufinancování byly uzavírány samostatné smlouvy, které by předem řešily i  majetkové vztahy k  nově pořizovaným zařízením.

V  této souvislosti je samozřejmě také třeba brát v  úvahu skutečnost, že řada současných veřejných pohřebišť provozovaných obcemi byla v  minulosti provozována církvemi jako konfesní pohřebiště a  při převodu provozování (k  1. lednu 1957, návazně na nařízení ministra zdravotnictví č.  8/1955 Sb.) měly být uzavírány dohody o   převzetí správy, vlastnické právo však zůstalo nezměněno. V   takových případech je proto samozřejmě nutné veškerá investiční rozhodnutí činit v  dohodě vlastníka a  provozovatele pohřebiště. Ačkoli zákon o  pohřebnictví stanoví v  §  16 odst. 2  registrovaným církvím a  náboženským organizacím lhůtu do 30. 6. 2002 k  tomu, aby písemně oznámily obcím jako provozovatelům pohřebišť, že nadále hodlají provozovat pohřebiště samy a  vyzvaly je k  navazujícímu smluvnímu vypořádání vztahů, z  pohledu vyjasnění investičních záměrů je v   zájmu obcí ověřit si úmysly církví co nejdříve.

Způsob zřizování a  přípravy hrobových míst k  pronájmu, postup při pronajímání, popř. další otázky spojené s   provozováním pohřebiště

V  zájmu vyloučení i  možných sporů a   pochybností o  tom, že pro všechny nájemce nejsou vytvářeny stejné podmínky (ve smyslu ustanovení §  19 odst. 2  a  §  20 písm. b) zákona o  pohřebnictví), by bylo vhodné v  dohodách upřesnit výše uvedené postupy, které by měly mít obecnější oporu také v  řádu pohřebiště.

Zpět na obsah