Ministerstvo pro místní rozvoj,
Věstník, 3 - 2001
ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ
Ochrana kulturních památek
Stanovisko odboru stavebního řádu č. j. 8986/00-32/K-226/00 ze dne 18. 12. 2000 k otázce souhlasu orgánu památkové péče v řízení o odstranění památkově chráněné stavby
Případy, kdy stavební úřad nařizuje odstranění stavby jsou uvedeny v ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) až d) stavebního zákona; v odstavci 4 je pak upraveno povolení odstranění stavby na žádost jejího vlastníka. Podle ustanovení § 92 odst. 1 stavebního zákona, rozhodujeli stavební úřad o odstranění stavby památkově chráněné, musí si předem opatřit souhlas příslušného orgánu státní památkové péče.
Uvedený postup se nevztahuje na stavby, které jsou kulturními památkami. Nařízení odstranění takové stavby z důvodů uvedených v § 88 odst. 1 písm. a) až d)), nebo vydání povolení k jejímu odstranění na žádost jejího vlastníka podle odstavce 4 stavebního zákona, nepřipadá v úvahu. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů ukládá vlastníkům kulturních památek povinnost na vlastní náklad o ně pečovat, udržovat je v dobrém stavu, chránit je před poškozením či znehodnocením. Za neplnění těchto povinností umožňuje ukládání pokuty. Rozhodnutí, kterým se nařídí nebo povolí odstranění stavby, může proto připadat v úvahu jen tehdy, jestliže bude její prohlášení za kulturní památku zrušeno podle § 8 zákona o státní památkové péči.
Pojem "památkově chráněná stavba" užitý v § 92 odst. 1 stavebního zákona není v tomto zákoně definován. Při interpretaci zákona je nezbytné vzít v úvahu účel, který sleduje, v tomto případě je to ochrana kulturních památek, jako nedílné součásti kulturního bohatství společnosti. Ochrana kulturních památek spočívá také v tom, že se za tímto účelem vymezí podle § 5, 6 či 17 zákona o státní památkové péči chráněná území (památkové rezervace, památkové zóny), případně ochranná pásma, v nichž se podmínky ochrany kulturní památky mohou vztahovat i na jiné stavby, které samy kulturní památkou nejsou. Takovou stavbu je třeba považovat za "památkově chráněnou stavbu", na kterou se vztahuje postup podle § 92 odst. 1 stavebního zákona, s dále uvedenými výjimkami.
Za stavby památkově chráněné ve smyslu § 92 odst. 1 stavebního zákona nelze považovat stavby, které byly provedeny nebo zahájeny bez stavebního povolení ("černé stavby"), tedy prováděné v rozporu s právními předpisy, a které nelze ani dodatečně povolit pro rozpor s veřejným zájmem. Zachování takové stavby proto nemůže být v souladu ani se zájmy ochrany kulturních památek. Ustanovení § 92 odst. 1 stavebního zákona se nebude vztahovat ani na případy upravené v § 102 odst. 4 tohoto zákona, kdy v mimořádných případech, především z důvodů bezpečnosti, zruší stavební úřad vydané stavební povolení pro neodstranitelnou závadu vzniklou při provádění stavby, která brání v pokračování prací na stavbě. Jde o výjimečné případy, kdy závadu nelze žádným účelným a hospodárným způsobem odstranit a stavební úřad nařídí odstranění takové dosud nedokončené stavby podle § 88 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Dojde k obnovení původního stavu, kdy rozestavěná stavba neexistovala, a který ochranu kulturní památky nenaruší. Při případném novém povolovacím řízení již bude ochrana kulturních památek zabezpečována podle § 14 zákona o státní památkové péči. Podle ustanovení § 92 odst. 1 stavebního zákona nespadá ani nařízení odstranění stavby dočasné. Dočasná stavba je v § 139 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, jako stavba, u níž se předem, to znamená při jejím povolování, omezí doba trvání. Tato doba může být vyjádřena buď v časových jednotkách, nebo tím, že je stavba povolována jen k určitému účelu, a jak vyplývá z dikce ustanovení § 88 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, má stavební úřad povinnost nařídit odstranění takové stavby, pro jejíž další trvání neexistuje povolení. Odstraněním takové stavby nemůže být zájem památkové péče dotčen.
Stavebnímu úřadu není zakázáno, aby se kdykoli dotázal příslušného orgánu státní památkové péče, zda se věc, která je předmětem řízení, nedotýká zájmů jím chráněných. Jde o spolupráci správních úřadů, kterou předpokládá, dokonce jako povinnou, jak ustanovení § 138 stavebního zákona, tak ustanovení § 32 odst. 3 správního řádu. Jestliže bude stavební úřad nařizovat odstranění stavby podle § 88 odst. 1 písm. a) stavebního zákona a půjde o stavbu památkově chráněnou ve smyslu § 92 odst. 1 stavebního zákona, musí si souhlas orgánu památkové péče opatřit. To lze dovodit i z ustanovení § 11 odst. 3 zákona o státní památkové péči, podle kterého orgány státní správy vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek, jen v dohodě s příslušnými správními úřady, které tyto zájmy hájí. Jde o stanovisko k ochraně veřejného zájmu, a z tohoto hlediska není jeho forma rozhodná. Kromě toho, umožňuje tato forma řešení případného rozporu postupem podle § 136 stavebního zákona, jehož použití je vyloučeno, pokud jsou podle zvláštních předpisů stanoviska dotčených orgánů vydávána jako správní rozhodnutí.
Stavební zákon v ustanovení § 92 odst. 1 ukládá stavebnímu úřadu, aby si v řízení o odstranění památkově chráněné stavby opatřil předem souhlas příslušného orgánu státní památkové péče. Z žádného ustanovení stavebního zákona ani z prováděcí vyhlášky č. 132/1998 Sb. nelze dovodit, že by stavební úřad mohl tuto povinnost přenést na vlastníka stavby, který o povolení k jejímu odstranění žádá a vyžadovat, aby svoji žádost doplnil souhlasem orgánu památkové péče. Podle § 38 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, k žádosti o povolení k odstranění stavby připojí žadatel stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů státní správy vyžadovaná zvláštními předpisy. Zvláštním předpisem je v tomto případě zákon o státní památkové péči. Ten ale neobsahuje ustanovení ukládající vlastníkovi stavby památkově chráněné, aby si opatřil souhlas orgánu státní památkové péče, pokud hodlá stavbu odstranit.
Opatříli si však žadatel souhlas orgánu státní památkové péče předem a ke své žádosti jej přiloží, bylo by zbytečné, aby stavební úřad znovu sám o vydání souhlasu orgán státní památkové péče žádal. Ministerstvo pro místní rozvoj není pověřeno metodickým vedením orgánů státní památkové péče a nemůže v této oblasti zasahovat do působnosti Ministerstva kultury pokud jde o stanovení postupu, kterým budou tyto orgány vyřizovat případné žádosti jednotlivých vlastníků památkově chráněných staveb o souhlas s jejich odstraněním.
O dodatečné povolení "černé stavby", musí její vlastník podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona požádat a k žádosti přiložit důkazy o tom, že dodatečné povolení je v souladu s veřejným zájmem, mimo jiné se zájmy chráněnými zvláštními předpisy a přiložit podklady a doklady v tom rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Tyto případy jsou pokryty ustanovením § 14 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., které se vztahuje na řízení "o povolení staveb", tj. včetně povolení dodatečného. K povolení stavby vydává orgán památkové péče své závazné stanovisko formou správního rozhodnutí. K tomu bylo v příloze Stavebně správní praxe časopisu Urbanismus a územní rozvoj č. 3/2000 publikováno stanovisko odboru stavebního řádu č.j. K-137/00.
JUDr. Václava Koukalová
ředitelka odboru stavebního řádu, MMR